Zvracení, kapačky a bílé rukavice. Extrémní ultramaraton smrti a jeden šílený Čech

Máte rádi běhání? Ano? Ale jak moc máte rádi běhání? Máte rádi běhání tak, že byste byli schopni spustit se do smrtelného závodu, kdy běžíte 217 kilometrů v kuse na pozadí ohromného vedra a vyprahlé pouště? Ne, takhle běhání přece nemůžete milovat. I když… Daniel Orálek, čtyřicetiletý český ultramaratonec, se v běžeckých extrémech vyžívá. Je to hodně zvláštní milovník běhání.

Death Valley. Aneb údolí smrti. Aneb slavná americká destinace, která se stala součástí filmů a slavných písní. A také místo, kde se běží nejextrémnější závod na světě 217 kilometrů, nehorázné vedro, obtížný terén. „Je to maximum, nic víc není. Nic delšího, nic extrémnějšího,“ říká Orálek, který nedávno absolvoval běžeckou šílenost a přivezl si skvělý úspěch. Skončil desátý, jeho „cesta smrti“ mu trvala přes třicet hodin. „První polovina byla docela v pohodě. Držel jsem krok se špičkou, vypadalo to dobře. Jenže, jak to u závodů tohoto typu bývá, vždycky vás postihne krize, dřív nebo později,“ krčí rameny Orálek.

Chvíle temna prožíval brutálním způsobem. „Nemohl jsem nic. Dvakrát jsem zvracel, necítil nohy. Musel jsem odpočívat, regenerovat. A ztratil jsem kontakt s čelem. V tu chvíli je vám to ale úplně jedno. Hlavním cílem je přežít.“

Death Valley dokončí každoročně až osmdesát procent zúčastněných, což je vzhledem k povaze a náročnosti závodu skvělé číslo. „Běhají tam ti největší borci. Nejlepší na světě. Nepotkáte tam žádné sebevědomé turisty, jako třeba na kratších ultramaratonech. Tady jde vážně o život,“ říká Orálek.

Vlastní svět bolesti

Třicet hodin v zápřahu, třicet hodin sám se sebou a se svým dechem, který je základem k udržení tempa. Co si závodník v dlouhých chvílích samoty, v nichž běží rozpálenou pouští, myslí? Orálek produkuje svéráznou imaginaci. „Vytvářím si vnitřní svět, do kterého vstupují různé bolesti a problémy, které trápí moje tělo. Pokud je závod v terénu, tak se vnější podněty mění, a potom si je snažím vychutnávat. Vždycky do toho vstupuje ta okolnost, jak moc to bolí a jaké problémy právě řeším.“ Pak se dokáže srovnat i s tou největší bolestí. „Je třeba to mentálně vytěsnit. A já na to mám právě tuto cestu.“
Přesto psychické krize jsou. Ne že ne. A není se co divit. Zatímco většina z normálních smrtelníků by plakala už po několika kilometrech, na Orálka přichází demotivace později. „Velmi často se ke konci závodu dostanu do fáze, kdy myslím hlavně na to, aby to skončilo, a v hlavě se objevují myšlenky jako: Proč to děláš? Zastav a bude to v pohodě… V Death Valley to samozřejmě bylo znásobené. Tam si saháte na dno, máte chuť s tím seknout, lehnout si a čtyři dny v kuse spát.“

Jenže pak stejně přijde motivační příval argumentů proč pokračovat a vysoký muž, povoláním programátor, jde dál. „Způsoby motivace jsourůzné. Většina motivací je docela otřepaná, ale snad nejvíc je to o tom, že mám novou hračku a snažím se přijít na to, jak to funguje,“ naznačuje a se smíchem dodává: „Navíc bohužel neznám jinou disciplínu, ve které bych mohl být reprezentantem.“

Kapačky už nechci

Pojďme si projít sinusoidu Orálkových výkonů. Bláznivý běžec popisuje,jak měl ze začátku své ultramaratonské kariéry problémy s rychlými starty, nástupy, které jej málem dovedly až do hrobu. „Dřív jsem to hodně přepaloval. Myslel jsem si, že taktika vyrobení si největšího náskoku je jediná správná. No jo. Bylo to špatně,“ ví už teď a vzpomíná: „Na první stokilometrové trati jsem zkolaboval na pětačtyřicátém kilometru – hodinu jsem ležel, a potom jsem se zdvihl
a pokračoval. Bylo mi zle a nemohl jsem nic jíst a pil jsem jenom vodu, a ještě po troškách. Do cíle jsem se dostal snad jenom silou vůle. Hned po doběhu jsem dostal takovou zimnici, že mě zatáhli do nemocnice, ale už za hodinu vypustili. Já do toho špitálu nechtěl. Bylo to v Nizozemsku a i přes moje protesty mě do toho špitálu zavlekli.“ Orálek se při těch vzpomínkách neošívá hrůzou, naopak směje se, až se za břich popadá. „A proč ne, vždyť je to docela vtipný.“
Následně ještě mluví o následcích svého prvního ultramaratonu: „Po závodě jsem týden nemohl chodit a dva dny jsem velmi obtížně polykal, protože jak jsem byl dehydrovanej, tak mi vyschly sliznice.“

Bývávalo, bývávalo. „Dnes už je to pohoda. Problémy mám až po sedmdesáti, osmdesáti kilometrech, a navíc už po závodě nedostávám kapačku. Do tří dnů po ultra závodě můžu běžet další závod.“ V Death Valley měl již zmíněnou krizi kolem stého kilometru. „To jsem byl úplně hotovej. Ale dvacet kilometrů se s tím srovnáváte, dostáváte se do toho imaginárního světa bolesti, a pak už je zase dobře,“ usmívá se.

Kouzelník?

Mimochodem, český závodník se ve startovním poli závodu přes Death Valley třpytil, odlišoval. I když bylo ohromné vedro, měl na sobě bílé rukavice. Že by kouzelnické? Kdepak, k Orálkovi patří potahy rukou stejně, jako třeba k omladině na tanečních. Ale pro Orálka jsou naprosto klíčovou součástí výbavy, na rozdíl od znuděných teenagerů učících se polku a waltz. „Když je teplo, hodně se potím v obličeji, a protože běžím v tílku nebo v tričku, tak se nemám jak utřít. Potom se rukavice moc hodí. Na ultra bězích je musím měnit, aby uschly. V zimě zase nosím pletené palčáky, protože to jsou jediné rukavice, ve kterých mě aspoň ruce moc neomrznou. Jinak zima na palčáky je pro mě už lehce nad nulou,“ vysvětluje Orálek svoji rukavicovou alchymii.
„Snažím se to celkově užívat a ty rukavice jsou důležitým prostředkem mé pohody. Ještě v 90. letech mě běhání nebavilo, ale dnes jsem na tom úplně jinak. Navíc ultra běhy tomu dávají další dimenzi, protože v každém závodě si zkouším svoje hranice. Na závodech také potkávám nové známé a posléze i kamarády,“ vysvětluje čtyřicetiletý veterán, co jej stále drží ve hře.

Uvolněný programátor

Za rok zvládne kolem šedesáti závodů, z toho zhruba třetinu tvoří maratony a delší tratě. „Krátké běhy už mě nebaví. Desítka je za 36 minut hotová. Ultramaraton je šest hodin zážitků. Kromě vyhrávání mě baví i samotné běhání. A říct si v cíli, že jste uběhli třeba sto kilometrů, to je taky zážitek. A to nemluvím o tom, když si řeknete, že jste uběhli 217 kilometrů, jako já v Death Valley.“
Jeho programátorské zaměstnání jej v běhání neomezuje. „Můžu si přizpůsobit pracovní dobu, to mi zaměstnavatel dovoluje. Ráno vstanu do práce, odpoledne jdu třeba do šesti běhat a pak jdu zase do práce. V osm nebo devět zamířím domů.“
Práce je pro něj důležitá, běháním se neuživí. „Já se nikdy běháním neživil, možná přiživoval. Kdysi, když mi to běhalo, jsem byl student. I když bych se asi tehdy běháním uživil, tak jsem nemusel. Dnes bych umřel hlady,“ říká a polemizuje: „Ale v Česku se běháním pár lidí živí, takže to jde. Jiná věc je, že běžec skončí s profi kariérou ve svých 40 letech a může se stát, že je z něj nevzdělaný, nezaměstnatelný jedinec, který v životě jenom běhal.“
To se Orálkovi nestane. Za prvé – je vzdělaný. Za druhé – je zaměstnaný. Za třetí – s běháním jen tak neskončí. Do Death Valley a na spoustu jiných extrémních míst se ještě několikrát vrátí. Mnohokrát. Je to prostě běžecký ultramagor.

Text: Helga Brunner
Foto: www.behej.com