Velký Javor, kousek Alp zasazený na Šumavu

Mám kamaráda, který studuje bojová umění a je v tom dobrý. Jeden čas jsem se od něj pravidelně učil sebeobraně. Naše hodiny se skládaly z mého pomalého pokroku a jeho dobré zábavy, když se mnou systematicky zametal žíněnku. Dlouho jsem přemýšlel, jak mu jeho péči oplatit, než jsem byl osvícen spásným nápadem: naučit ho lyžovat. I zorganizoval jsem výlet do německého lyžařského střediska Grosser Arber na nejvyšším šumavském vrcholu Velkém Javoru...

Javor je 1456 m vysoká hora, jejíž holý vrcholek vyniká mezi okolními zalesněnými kopci jako skinhead na srazu hippies. Právě tím, že ční nad hranici lesa, je na Šumavě jedinečný a jeho vysokohorská rostlinná společenství jako by přišla přes dunajskou kotlinu z dalekých Alp. Podobnost s Alpami nekončí u biotopů vrcholových partií, dá se do značné míry vztáhnout i na kvalitu místního lyžařského střediska, které je rozhodně bližší nějakému předhůří velehor na jihu než okolní Šumavě. Pro českého lyžaře však byla dlouho překážkou poloha na druhé straně kdysi ostře střežené hranice.

Už jako malému capartovi mi táta při pohledu z naší chalupy na vzdálené panorama Šumavy ukazoval za jasných dní charakteristický obrys vrcholu a říkal: „To je Javor, tam se prý také lyžuje...“ A jezdili jsme lyžovat na Špičák, odkud na kýžené středisko bylo vidět o dost lépe. Po pádu železné opony se nedosažitelné přiblížilo a my mohli investovat do cizí měny a jet si ten kopec konečně vyzkoušet. Od té doby jsem byl na Špičáku jen jednou za trest, když jsem si zapomněl pas. Otevření hranic neprospělo jen nám, ale i středisku, za ta léta se výrazně rozrostlo, aby udrželo pod kontrolou vzrůstající návštěvnost.

Tam jsem tedy vyvezl svého ve věcech sněhu nezkušeného kamaráda. Použili jsme cestu přes Nýrsko na přechod v Železné Rudě, kterou však nelze příliš doporučovat, jelikož se kvůli blízké vodárenské nádrži v zimě nesolí. Přesto jsme se k lyžařskému areálu Arber dostali v dobrém čase a podařilo se nám zaparkovat výhodně blízko půjčovny a pokladen. Problém parkování je tu průběžně řešen a rozloha parkovišť rozmístěných kolem příjezdové silnice na úbočí hory se během let výrazně zvětšila. Parkovné se nevybírá.

Zbývalo nám půjčit lyžařské vybavení a vyrazit na svah. Půjčovnu jsem dosud nenavštívil, ale ani mě nepřekvapilo, že je dobře vybavená i organizovaná. Také je nová, což odpovídá průběžnému růstu střediska. Za 20 eur jsme půjčili chybějící lyže a vyrazili ke kase, kde jsme každý vyměnili dalších 20 eur za tříhodinovou permanentku. Ona vlastně stojí jen 18, ta zbylá dvě eura jsou zálohou za bezkontaktní kartu, která byla letos zavedena nově a výrazně usnadnila průchody turniketem. Všechny platby lze provést kartou, což jsem ocenil zejména já, protože jsem doma zapomněl hotovost v jakékoli měně.

Lyžařsky vybaveni s permanentkou v kapse jsme postoupili k nástupní stanici kabinkové lanovky. Fakt, že areál má dvě výchozí místa, z nichž to severnější vede k výhradně modrým sjezdovkám, jsem ignoroval a zamlčoval. Mě modré sjezdovky nudí. Kabinková lanovka vede na start černé sjezdovky Světového poháru a hlavní červené. Kamaráda čekala odměna za vytírání žíněnky mým tričkem stále na mně oblečeným. Zalhal jsem mu, že k vlekům na modrých sjezdovkách je to pěšky daleko a po pravdě dodal, že vyjedeme kabinkou a k modrým přijedeme shora. Nebyl jsem tak krutý, abych s ním jel Světový pohár. Ta trať je nejen značně příkrá, ale také bývá pokrytá tvrdým umělým sněhem. Tam by nelyžař riskoval úraz, i když umí dobře padat.

Kromě zmíněných tratí obsahuje areál Arber ještě jednu černou sjezdovku, která však nebývá upravená. Červené sjezdovky jsou celkem tři a dá se na nich najít svezení zajímavější než na Světovém poháru. Modré sjezdovky jsem si také projel, když jsem po dramatickém sestupu příkrým svahem začal opravdu plnit slíbenou funkci učitele lyžování. Avšak pokud nechcete jako můj kamarád přemýšlet o základní dynamice oblouku nebo trénovat bruslení, tyto tratě zajímavé zážitky nepřinesou. Svoje jsme si nakonec užili oba, začátečník i lyžař pokročilý. Ačkoli parkoviště bylo poměrně plné, fronty u lanovek nebyly velké a na sjezdovkách bylo vždy dost místa, což je důvod, proč se tohle středisko těší mé oblibě. Pravda, nenáročné modré tratě a vleky k nim příslušející z tohoto pravidla mírně vyčnívaly, ale ani tam nebylo lidí příliš mnoho.

Obvyklý výstup na samotný vrchol hory po posledním výjezdu lanovkou, spojený s piknikem, jsme si pro zamračené počasí tentokrát odpustili, ale přesto byl tenhle výlet velmi vydařený. Jen mé zadostiučinění z vykonané pomsty nebylo velké – kamarád se sice se sněhem seznámil výrazně blíže než chtěl, zejména v počáteční fázi, ale základy pak pochytil rychle, takže mi jen ukázal, že se fyzické dovednosti učí lépe než já.

Bližší informace o lyžařském středisku Grosser Arber, včetně podrobných ceníků, najdete ve čtyřech jazycích včetně češtiny na webu www.arber.de.

Text: Míra Štěpán
Foto: Autor, www.arber.de