Party, reggae, KFC. Vládce atletiky Bolt je prostě „kluk z Jamajky“

Neexistuje snad lepší příklad sportovce. Jamajský sprinterský fenomén Usain Bolt nejen že kraluje světu rychlých nohou na stovce i dvoustovce, je světovým rekordmanem – ale rovněž vévodí hitparádě srdečných, vtipných a nesmírně sympatických lidí. Jamajka ho vychovala k atletické dokonalosti i líbezné pokoře. Je nejlepší.

Nedávno byl v Čechách, na Zlaté tretře v Ostravě. „Je to jedinečný mítink plný jedinečných lidí. Vždycky se ptám svého manažera, kdy Zlatá treta je, abych ji určitě navštívil,“ usmívá se Bolt. Sprinter má rád party, tudíž i Stodolní, Ostrava mu navíc přirostla k srdci i skutečností, že se po ní může prakticky nerušeně procházet. „V Paříži mám kolem sebe stovky lidí, v New Yorku tisíce, ale tady jsou lidé slušnější. Usmějí se na vás, ale neblázní,“ je rád.

Nemluvíme, děláme

Hrdina pekingské olympiády mluví s úsměvem, jako vždycky. Na nic si nehraje. Třeba ve srovnání s velkohubostí amerických sprinterů je Boltova srdečnost a skromnost kontrastním potvrzením dokonalosti jeho duše. „Ale to jsme my, Jamajčani. To je fakt. Radši vám ukážeme pořádný výkon, než abychom o něm mluvili. Nemusíme nic říkat, jen jdeme a uděláme to.“

Bolt na Jamajku nedá dopustit, je velký vlastenec. „Nikdy mě nenapadlo, že bych se mohl odstěhovat někam jinam. Z Ameriky mi přilétlo spoustu nabídek na stipendia na vysoké školy, ale odmítl jsem. Jamajku nikdy neopustím,“ říká radikálně a pak se usmívá při myšlenkách na domestika jamajské povahy: „Jsem typický kluk z Karibiku. Takže líný a nedochvilný. Většinu času jsem doma a hraju videohry nebo kecám s kamarády. A nic mě nerozhází. Zůstávám cool. Pořád.“
A ještě jednu věc si neodpustí. Nejde to. Party. „Pokud chcete být šampionem, musíte se podřídit a plnit úkoly. Jsem serióznější. Víc piluju techniku. Víc chodím do posilovny a míň na party. Ne že bych na ně nechodil vůbec, ale...,“ krčí rameny a pak přizná: „Ale pořád je mám hodně rád. Alespoň jednou týdně. Ta atmosféra jamajské party je nepopsatelná, to musíte vidět. Spousta zábavy a tance. Jamajčané milují tanec a muziku,“ říká se svítícíma očima, ponořen v myšlenkách na vodopády jamajské zábavy. A co víc: „Dokonce jsem si teď pořídil vybavení dýdžejů, trochu se do toho dostávám,“ směje se a rukou naznačuje „škrábání“ vinylu.
„Nejradši mám jamajskou taneční muziku. Elephant Man, Beenie Man...,“ pouští se do prezentace svého hudebního portfolia, přičemž mluví asi pět minut, než vyjmenuje všechny své oblíbené kapely.

Trenér jako táta

Před závody ale své oblíbené reggae neposlouchá. Nemůže. „Mám to zakázané. Kouč Mills nechce, abych před závody poslouchal muziku. Říká mi: Nesoustředil by ses potom na závod.“ Právě trenér Mills stojí za stvořením fenoménu Bolt. A sprinter jej stoprocentně respektuje, co kouč řekne, to platí. „Zatím jsem ho uargumentoval jen dvakrát v životě... Vím, že co řekne, je správné. Učí mě jak běhat i jak žít. Je jako můj druhý táta, vážně,“ říká Bolt se slovy hlubokého respektu. Je na něm moc vidět, jak si muže, jenž jej dostal na vrchol, váží.
Přesto občas nějaký ten spor nastane. „Mám problém v tom, že jsem líný na určité věci. Kupříkladu trenér po mně chtěl, abych běhal 400 metrů. Ale to je moc, celý okruh. To se mi nechtělo. Dlouho jsme se bavili, spíše hádali, jestli to pro mě je dobré, nebo ne.“ Bolt nakonec částečně vyhrál, ale než se dostal ke svojí parádní disciplíně, tedy stovce, musel si ještě vytrpět. Běhal jen dvoustovku. Dlouho. Jak říká: „Kouč prohlásil, že mi stovku dovolí běhat, až překonám jamajský rekord na dvoustovce, který držel přes třicet let Don Quarrie, náš vítěz olympiády. V roce 2007 se mi to konečně povedlo. Hned jsem šel za koučem a povídám: Tak kdy bude ta stovka?“ Hned ve své čtvrté závodní stovce zlepšil světový rekord.

Nemyslím, běžím

A na olympiádě v Pekingu znova. Znova. Navíc neuvěřitelným časem 9,58! Na co při takových situacích velký Usain myslí? Vlastně na nic. „Ne ne, nepřemýšlím nad ničím. Nesmíte přemýšlet, jen chtít skvěle zaběhnout. O tom stovka je.“
Přesto dvoustovka, ač není tak vidět jako stovka, znamená pro Bolta víc. Jakousi srdeční záležitost. „To se nezmění. Tolik let jsem na ní pracoval, až se stala skoro mou součástí. Jistě, šampiona ze stovky lidé víc uznávají. Ale kdybych si mohl vybrat, překonám světový rekord radši na dvoustovce.“
Každý takový závod mu pak připomene reminiscence dětství: „Jo. Vybavím si, jak jsem v deseti začínal běhat bez bot, bos po dráze. Venku bylo takové vedro, že jsem si při tréninku spálil chodidla,“ usmívá se a vytváří pohled, při němž se jakoby noří do nostalgických chvil. Jeho vysoká postava najednou znehybní. Mimochodem – výška. Bolt je v tomhle směru atypický, měří skoro dva metry. Kde jsou časy malých sprintujících svalovců typu Maurice Greena? Asi pryč. „Výška je spíše výhoda. Jak se to vezme. Na startu to samozřejmě za výhodu považovat nelze, mám problémy poskládat se do bloků. Ale při běhu můj dlouhý krok výhodou určitě je,“ spekuluje Bolt. „Oba mí sourozenci jsou také vysocí. Máme to v genech. I když mezi atlety už tolik nevyčnívám, výškaři bývají ještě vyšší,“ máchne rukou.

Dítě fast foodu

Mimochodem – víte, co udělal Bolt po velkém vítězství v Pekingu? Nebo jinak – víte, co Bolt dělá téměř po každém vítězství? „Jdu do KFC,“ klopí hlavu, snad z provinilosti. „Nemůžu si pomoci, je to strašně dobrý,“ usměje se alespoň trochu.
Ale stravu má samozřejmě hozenou úplně jiným směrem, strýček Collonel v ní figuruje jen jako symbol oslavy. Bolt vyjmenovává svůj předzávodní jídelníček: „Ke snídani noky, džem a vařené zelené banány. K obědu nic speciálního, jen to, co je zrovna po ruce. K večeři rýži a pořádně kořeněné kuře nebo třeba hovězí. Miluju jamajské jídlo. Také díky němu jsem tak silný.“ Tak vidíte, kuře stejně hraje roli. Jako u KFC.
Tenhle druh masa je vlastně takový doping. „Jo, dá se to tak říct,“ usmívá se Bolt nad představou kuřátka na desítky různých způsobů. Ale co skutečný doping? Někteří zlí jazykové nemohli své zlé jazyky nechat zastrčeny v ústech, když viděli Boltovy nadlidské výkony. Ať už v Pekingu či potom na mistrovství světa nebo velkých mítincích. Ale Bolt je bez poskvrny, doping nesnáší. „Já poběžím klidně proti komukoli – i proti těm nadopovaným. Jen ať si dělají, co chtějí. Zůstanu čistý a budu je porážet...,“ říká nejprve zvýšeným hlasem. „Mě se to netýká. Když něco opravdu moc chcete a tvrdě za tím jdete, dokážete to i bez podvodů. Za sezonu mě testují víc než dvacetkrát. A povídám: Klidně ať mě testují v jakoukoli chvíli, jakoukoli část mého těla. Na nic nepřijdou. Pro jistotu neberu ani žádné umělé vitaminy.“

Co říká teta Lilly

Musí to být pravda, prostě musí. Tenhle velký sportovec je snad natolik velký, že by se nesnížil k prostředkům zjednodušení. Ve chvílích totální slávy zůstává obezřetný. A hlavně – na zemi. „Sláva? Ale kdepak. Nějak to nevnímám, neovlivňuje mě. Jen teta Lilly říká, že jsem teď slavný, tak ať zařídím u vlády, aby k ní do vsi postavila pořádnou silnici,“ zasměje se svým typickým stylem. Stylem jamajského dobráka, který vládne atletickému světu. Takhle vypadá skutečný frajer. Stay cool, Usain!

Text: Helga Brunner
Foto: www.usainbolt.com