Jak jsem se stal bikerem pomocí vodky a bohorovnosti

Pojďte se mnou. Zavedu vás na místa, kde jsem se stal hrdinou. Zavedu vás na místa, kde jsem se stal bikerem. Yeah.

Takže jo. Vždycky jsem měl rád kolo. Bývá to pro mě takový psychologický prostředek sportovního výkonu, jenž vás doveze na určitý bod, kterým vždycky bývá hospoda. Pivo pak chutná lépe, když vás bolí stehna. A nemáte výčitky při jídle. Když vás... bolí stehna.

Jenomže je kolo a kolo. Já jsem vždycky patřil k turistům, co si šlapou svojí cestou, pár kilometrů, následně v oné knajpě přede všemi přidávají, že těch kilometrů bylo víc než ve skutečnosti. Teď už k těmto lidem nepatřím. Jezdím downhill. Tedy... Jezdil jsem. Chvíli.

Opravdový sjezd, vole

„Jedeme si sjet Špičák, pojeď taky,“ říká mi kamarád Petr, jenž je takovým tím klasickým vlasatým dobrodruhem oprýskaným horami a adrenalinem. „Dobře,“ odpovídám do sluchátka s tím, že mám na Šumavě chatu, Špičák znám, a tak ho snad i sjedu.

Na lyžích se mi to daří dobře, v místním ski clubu Železná Ruda jsem dokonce chvíli závodil, na což jsem zanevřel poté, co jsem se utvrdil, že moje pražská identita je nekonečnou překážkou jak pro místní dívky, tak chlapce. Ale hlavně pro ty dívky.

Avšak zpátky k letnímu dovádění na Špičáku. Zatímco kluci mají kola za desítky tisíc, já s mým strojem bych skončil asi jako rozklepaný ratlík po jízdě v tanku. Půjčím si kolo tedy až na místě. Musím mít opravdovou kvalitu, protože to bude OPRAVDOVÝ sjezd.

Ta opravdovost mě znervózňuje. Cool kluci se cestou autem baví o zlomeninách a otevřených odřeninách, přičemž přidávají další zábavné historky ze sjíždění kopců. Mně ty historky tak zábavné nepřijdou. Víte, já se vždycky dlouho dívám do zrcadla. Ráno, odpoledne. Často. Mám se rád. Hodně moc.

Kluci se moc rádi nemají. Práh bolesti mají posunutý od paty asi tak k hlavě. Já... ke kotníku. Adrenalin začínám pociťovat už ve chvíli, kdy dostávám takové divné cyklistické brnění na sebe, prý chrániče. Jsme na místě, oblékám si ten divný mundúr. „Bez toho bys byl v pr…,“ říká bez okolků chlapík, který mi vybavení půjčuje.

Ani nevíš...

Jsem v pr…. Očekávám bolest. Vždycky si totiž něco udělám. Snažím se působit tvrdě. „Docela hárdkór bahno, co,“ směji se uměle a jakoby zkušeně ukazuji na sjezdovku, na níž předtím nepřetržitě asi sto dní pršelo. „Jo jo, bude to slušný. Musíš dávat pozor na brzdy, vezme tě to do smyku ani nevíš,“ směje se Petr. Super sranda. Všichni se smějeme. „Jasně, to je jasný. Ale při nejhoršim prostě dostanu na hubu, ha ha ha,“ opět uměle roztahuji koutky.

Kousek opodál zrovna vyučuje dívčí kemp Richard „Gaspi“ Gasperotti. Znám ho, kdysi jsem s ním dělal rozhovor, koneckonců i na serveru G2 jsme o něm psali. Gaspi je chlapík, který vytvořil rychlostní rekord na kole, když se asi ve
230 km/h nechal táhnout za autem. Prostě – je to trochu magor. „Špičák je asi nejlepší v Čechách,“ říká mi.

Dost si mě prohlíží. A v téhle chvíli ho asi napadne říct toto: „Jsou lidi, kteří jezdí pořád. A pak jsou lidi, pro který je to víkendová záležitost. Koupí si drahý kolo, oblíknou se na to, přijedou do bikeparku, dají si pivo, dvakrát to sjedou a mají dobrej pocit z toho, že byli na aktivním víkendu.“ No teda jako... Kdybych to sjel dvakrát, byl bych king. A o zaslouženém pivu ani nemluvím. Pro Gaspiho jsem ale lůůůzr. Nebo tak něco. Nebo ne?  „Ale ne, to vůbec. Je to jako v každém takovém sportu. V zimě vidíš snowboardisty, jak drží prkno v ruce a pomalu ani nejezdí. Tady je to aspoň donutí se svézt, když už mají takové kolo,“ dodává.

Dobře. Je na čase dát to. Budu hrdinou. Trať je prý blátivá a zábavná. Dávám si vodku na kuráž. Druhou na to, aby mě to méně bolelo. A třetí na to, abych nasedl na lanovku. Čtvrtou... aby mě to méně bolelo. Ehm.  

Kámoši jsou natěšení jako malí kluci. Snažím se jejich nadšení sdílet. „Co je na tom vlastně nejlepší?“ ptám se, abych věděl. „Ta volnost a nespoutanost. Jedeš super terénem v super prostředí, krása,“ odpovídá mi Petr a jeho kamarád Piňda, který moc nemluví, a když už mluví, tak mu přes takové divné verbální huhňání není moc rozumět, dodá: „Hlavně adrenalin,.--.-jshdn (neidentifikovatelné),,.--.,.-. To je důležitý.“

Do Kauflandu ne-e

Nejsem z toho moc moudrý. Mám půjčené špičkové kolo. „S timhle ti bude přejetí mega kořene připadat jako lehká vlnka,“ říká mi ten kluk, co půjčuje kola, a Gaspi přidává další erudovaný pohled. „Lidi si koupí celoodpružený kolo v Kauflandu za pět tisíc. A to je úplně na hovno. Úplně. Aby to k něčemu bylo, mělo by se do speciálního kola investovat okolo 45 tisíc, na tom se dá už trochu řádit. Jinak do toho budeš sypat další
a další peníze. Ale začátečník, jako jsi třeba ty, si to půjčí. Je nesmysl si kupovat tak drahý kolo, když to dáš třeba dvakrát za rok.“ Možná to dám jen jednou za rok, myslím si potichu v těch chvílích. Jednou za život.

Když nám bylo asi šestnáct, vypili jsme vždycky s Petrem placatku vodky a vyšlápli si takový malý kopec přímo v Železné Rudě. Samoty se jmenuje. Jde o lehkou modrou sjezdovku, která se dala sjet bez brzdění. „To asi nebude něco podobnýho jako na Samotách, viď?“ ptám se Petra, když stojíme na vrcholu Špičáku. Odpovědí je mi pohled a úsměv, který beze slov říká: „To víš že ne, debile.“

„Jdem na to,“ velí kluci. „Stavíme v průsmycích,“ volají ještě, když se rozjíždějí. Zůstal jsem v tom sám. Jen já, pokálené kalhoty a kolo. Okej. Budu hrdina. Nasedám. A nebrzdím.

Skvělý!

Prvních pět minut se ze strachu stává euforie. Kolo, prý v ceně 50 tisíc korun, je skvělé. Nebezpečné úseky přejíždí hladce. Získávám křídla. „Dělám si, co chci. Je neuvěřitelný, jak ta bikeová technologie pokročila,“ říkám klukům při první zastávce (v průsmyku). „Jo. V podstatě je to celý o tom, najít svoje maximum a to celou dobu dřít,“ říká mi Petr. Piňda vydává zvuky. Jakože už asi jedem.

To kolo je fakt úžasné. Mám tachometr, jedu třeba
i devadesátkou. Hodně moc rychle. Připadám si volný. V těch chvílích se uzavírám ve vakuu adrenalinu, je to jiný svět, ve kterém, jen tak nahý, poskakuji a létám. Maximalizované uvolnění. Mám totálně vypnuto. Myslím jen na tu čím dál větší rozmazanost přede mnou, jež značí čím dál vyšší rychlost. Skvělý.

Na Špičáku navíc doplňují trať různorodé skokánky, nájezdy, rampy. Super. To ale nedám. Přece jen, mám respekt. Kluci skáčou. „Dělej, zkus si to taky,“ přemlouvá mě Petr a Piňda určitými skřeky připomínající slova asi potvrzuje, že do toho mám jít. Jediné, co mu rozumím, je slovo „kolo“.

Ale co, seru na to, s prominutím. Jednou tu jsem, tak to dám. Jedu dolů, ne moc rychle, ale ten skokánek se fakt seriózně blíží... hop... hop! JO!!! Dopadám a jsem celý. Za mnou jede Piňda. Padá. Dost hnusně. „Dobrý vole?“ ptám se ho. Piňda asi nadává a pak ukáže palec nahoru, jakože „dobrý“.

A tak jedeme znova. Lanovkou nahoru, sjezdovkou dolů. „Tak co, jak se vám to líbí?“ ptá se Gaspi. „Hele dal jsem i salto s dvěma vruty,“ říkám vtip a začínám se smát. Bohužel, jsem v tom sám. Nastává takové to ticho. Musím se ještě učit humor bikerů.

Ich bin wundebar

Ale zpátky na trať. Stává se ze mě Helga Brunner „Wunderbar“. Jsem nepřekonatelný. Kdepak strach, první úspěšná jízda, podpořená odvátím všech obav pomocí vodky (vodek), mě nabádá ještě k větší agresivitě.

AUUU! Padám hned na začátku. Idiot! Chvilka nepozornosti, chvilka bohorovnosti. Výsledek – kvalitně naražená...ehm... hýždě, naražený loket tak, že ho nemůžu ohnout a neidentifikovatelná bolest v pravém koleni. „Dobrý vole?“ ptá se mě Piňda a já mu rozumím. „Ne,“ odpovídám. „Bolí to jak kráva.“ Ztráta respektu se nevyplácí. „Vždycky ho musíš mít, jinak jsi v prdeli,“ konstatuje Petr. Spíš bych to změnil: „Na prdeli“.

Hotovo, balíme, kluci to sjeli ještě jednou, já si, dle předešlého Gaspiho zaškatulkování „dávám pivo poté, co jsem to dvakrát sjel. A mám pocit aktivně stráveného víkendu“.

Když jedeme autem zpátky, jsem opilý. A cool. Bavíme se o tom mém pádu, byl prý „nejvíc“. Jo. Fakt byl. Budu to vyprávět všem těm zaprděnejm hejskům v metropoli. Budu vyprávět, jak jsem se stal bikerem.   

Text: Helga Brunner