Freestylista Petr Kuchař by na motokros své děti nedal a zamýšlí se nad „prvkem smrti“

Mezi skákajícími mladíky působí freestylista Petr Kuchař trochu jako Metuzalém. Skákající Metuzalém. A pořád zatraceně dobře skákající. Osmatřicetiletý veterán freestyle motokrosu občas sám kroutí hlavou nad tím, kam až se jeho sport posunul. V dobrém i zlém. „Triky jsou neuvěřitelné. Ale dotkla se nás i smrt, vůbec poprvé,“ vzpomíná na únorové úmrtí Jeremy Luska.

Začnu trochu z druhé strany – potatí se vaše děti?

(Bouřlivě se směje) Ne, tak to určitě ne.

Jak to?

Je to strašně nebezpečný sport. Nikdy bych nechtěl zažívat pocity, které zažívali a zažívají moji rodiče.

Takže byste svým dětem okamžitě skákání zakázal? 

Asi jo. Hlavně když vidím obecný progres, který v našem sportu je.

Jak to myslíte?

Za deset let, až budou mít mé děti na freestyle věk, tak si nedokážu představit, kde ten sport bude. Bude to jiný level. Už dneska, když někdo začne, tak musí do roka umět salta vzad. Vím, kolik je to práce, bolesti a pádů, než se ho naučíte. Freestyle jde zcela mimo mé chápání. Třeba na X-games jsme už viděli dlouhý, 23metrový frontflip (salto dopředu). To jsou strašné věci.

Má vůbec šanci se to zastavit? Respektive – kde se to zastaví? V poletech dlouhých padesát metrů?

Podívejte se, já byl v tom kolotoči od začátku, ale jen zírám, kam se to za deset let posunulo. Už my jsme říkali – tohle je maximum, pak další rok udělal někdo další trik, říkali jsme – tohle je maximum. A houby. Za těch deset let se motokros neskutečně proměnil. Začíná být stále víc buď, anebo.

Buď, anebo?

Buď vám to vyjde a budete slavní, nebo si pár měsíců poležíte ve špitále.

Ale to už je přece přehnané, nemyslíte?

Ano, náš sport je přehnaný.

Což dokazuje třeba i únorová smrt Jeremy Luska, světoznámého „Pittbula“, jenž patřil mezi nejlepší světové jezdce.Nikdo by od něj nečekal sebemenší chybičku, a stejně se i jemu přihodila. Byl to důvod k zamyšlení, jak moc vlastně riskujeme. A mně osobně – i když jsem starší ročník – dělalo po smrti Jeremyho problém pár týdnů skákat.

Chtěl jste skončit?

To ne. Člověk se z toho otřese, freestyle jde dál a i my riskujeme pořád stejně. On ten Jeremyho pád nebyl nijak extra, každému, kdo někdy nedotočil salto vzad, se to přihodilo. Jenže pak už záleží na malinkatých detailech, jestli odejdete po svých nebo vás odvezou do nemocnice nebo jestli to, nedejbože, nepřežijete.

Třeba ve formuli 1 je stále víc bezpečnostních prvků. Co u vás, jde to nějakým způsobem změnit, zlepšit?

Něco málo se posunulo. Jsou nově chrániče na krk, který třeba Jeremy neměl. Nikdo ale neví, jestli by mu pomohl. Jenže freestyle jde neskutečně dopředu, před několika lety jsme si říkali, že už se to nedá nikam posunout, ale pořád se vymýšlejí nové a nové věci. A některé z nich jsou fakt drsné.

Například když v Praze Američan Carothers skočil salto vzad na motorce Harley-Davidson, dvakrát těžší, než normální „kroska“….
Kdyby se jen něco malinko nezdařilo, byl by to fakt velký průšvih. Bylo to hrozně moc na hraně. Ale Chudl je zrovna jedním z lidí, kteří ten freestyle posunují do úplně nových rozměrů. Právě Chudl vymyslel hodně nových a složitých triků. A ten skok na harleyi… Uf.

Vy byste si na něj netroufl?

(Dlouho přemýšlí) No, no… Je tam strašně rizika… Asi ne. Asi fakt ne. Už jen kvůli tomu, jak moc tréninku by mi to zabralo.

Teď mě tak napadá: jak je těžké opatřit si pojištění na váš druh sportu, řekněme poněkud… extrémnější?

Tak nedělá to každá pojišťovna, to je jasné. Máme životní a úrazové, jsme v té nejrizikovější skupině, takže solíme pořádné peníze. Ale neznám nikoho, kdo by si na to stěžoval. Naopak, člověk je rád, když se mu vůbec podaří nějak „atraktivně“ pojistit.

To, co se nedávno dělo v O2 Aréně. Je vlastně kvůli vám…

Vlastně jo, to už je dlouho… (směje se)

Abychom byli konkrétní – majitel agentury GSMA Marek Rejman vám před deseti lety řekl: Nauč se skákat a já do Prahy přivezu ty nejlepší freestylisty na světě. Když vidíte ten časový progres… Asi jste nečekal, že Praha bude jedním z měst nejžhavějších po freestyle motokrosu… Nebo jo?

Absolutně ne. Rozrostlo se to neuvěřitelným způsobem. A tady je vidět hlavně česká vášeň pro motorismus, která tu vždy byla, je a bude. Když se to smíchá s atraktivní show, sály jsou vyprodané.

A s tím související těžší a těžší triky…

Ano. Vždyť v roce 2000 začaly první pokusy o salto vzad a všichni jsme si říkali, že je to absolutní blbost. Já mám navíc sešroubovanou páteř, tvrdil jsem, že do toho nikdy nepůjdu. Jenže po roce se už backflip točil běžně a já si začal říkat: Hm, možná bude potřeba a přemýšlel jsem, jak ho budu trénovat. Dneska je to absolutní nutnost a lidi vám za něj skoro ani nezatleskají.

Jaký vlastně byl freestylový pravěk?

Ten nejkrásnější! Bylo nás pár na světě, když jsme někam přijeli, koukali na nás jako na bytosti z jiného světa. Dodnes je to skvělá zábava, ale některé soutěže jsou už hodně vyhrocené a nebezpečné.

Text: Helga Brunner
Foto: Archiv Petra Kuchaře, www.kuchta.cz