Čech ovládá „Titanic“ pomocí skoků do vody. Občas to odnesou citlivá místa

Michal Navrátil žije záviděníhodný život. A to jen díky tomu, že umí naprosto parádně skákat do vody. Pětadvacetiletý muž přiznává, že si občas dá na „koule“, ale to je asi tak jediná nepříjemnost jeho života. V něm si splnil i jeden velký sen. Dělal (dělá) skokanskou show na zaoceánské lodi.

---

---

Není to trochu depresivní, být pořád na lodi? Necítit pevnou zemi?

Hele, ani ne. Zvykneš si. Je tu všechno na co si vzpomenu. Nemusím tady řešit rutinní záležitosti. Je to tam o dost pohlednější než na souši. Tím ale nechci říkat, že to je lehký, pracovat na takovéhle lodi.

To určitě ne. Kupříkladu já bych díky tomu houpání prozvracel nejednu noc...

Ze začátku plavby jsem zažíval mořskou nemoc, když byly pořádné vlny, dosahující třeba až osmi metrů. Necítil jsem, jak říkáš, „pevnou zem“ pod nohama a loď se houpala z jedný strany na druhou. Občas bývá i tři dny rozbouřené moře během týdne, tak je to na lodi trochu znát, ale jinak je to docela stabilní monstrum.

Jsi na lodi Oasis of the Seas, což je teda fakt „monstrum“. Je to největší loď na světě, ne?

Jo. A právě proto tam vždycky máš co dělat.  Oasis je pětkrát větší než Titanic. Délka lodi je neuvěřitelných 360 metrů. Výška lodi nad vodní hladinou je 65 metrů – dosahuje tedy výšky dvaceti podlažní budovy... Teď trocha statistiky: Cestující mají k dispozici 16 palub s 2700 kajutami různých velikostí, které pojmou maximálně 6 400 hostů. A to má 250 kajut má dokonce své vlastní balkóny.

Jak velká je posádka?

No, je to takový malý městečko. Čítá přes dva tisíce lidí.

A ty jsi jeden z nich. Máš jako skokan do vody nějaké výhody?

Jo. Nemusím nosit uniformu. Ostatní zaměstnanci musí oblékat jednotné soupravy. Jen my a zpěváci to máme zvýhodněné.

Jste bráni jako hlavní hvězdy lodě?

Ale jo, dá se to tak říct. Naše show je čtyřikrát v týdnu. A samozřejmě láká pozornost. Když frajeři skáčou z dvaceti metrů a dělají freestyle triky, je to příjemná zábava.

A co jídlo? Není to stereotypní?

Ani omylem. Naopak. Nemusím řešit jaký jídlo si udělám, stačí ujít sto metrů a jsem v restauraci mezi hostama, kde jsou švédský stoly. Jím si na co mám chuť a co je nejlepší: nemusím umývat nádobí! Je tam vše na co si vzpomenu, ale převážně jim zdravě - krevety, lososy a kuřecí maso. No... ale i pořádnej biftek

Jsi jediným Čechem na zaměstanecké palubě?

Ne ne, ještě je tam jedna holka, která se stará o děti.

Pěkná?

(usměje se)Pěkná.

Máš často volno? Tím tedy nechci nic naznačovat...

(znovu se směje)Volno mám poměrně často, jak jsem již říkal, show je čtyři dny v týdnu, celkem jich je kolem šesti v průběhu tří až čtyř dnů. Začínáme připravovat novou show, která bude na způsob vodní komedie zakončené high divem.

Jak si se vůbec ke clffdivingu dostal?

Jako malej kluk jsem plaval a chodil na gymnastiku. V páté třídě jsem přešel z plavecké třídy na normální základku a místo plavání jsem se rozhodl vyzkoušet skoky do vody v Podolí. Díky předchozí průpravě z gymnastiky mě vzali do oddílu. Snil jsem o olympiádě. Jen chvíli. Celkově mě to nebavilo. Dospěl jsem k názoru, že nejvíc super je právě freestyle.

Až ten tě dostal?

Během prázdnin jsem na Eurosportu shlédl cliffdiving z pětadvaceti metrů. Skákali sice normální skoky do vody jako na olympiádě, ale rozdíl je v tom, že se skáče ze skály nebo platformy, která má až osmadvacet metrů a dopadá se po nohou do vody. Vrátil jsem se proto na bazén a trénoval opět závodní skoky. Dozvěděl jsem se, že ve Švýcarsku probíhá Mistrovství Evropy z patnácti a dvaceti metrů. První rok jsem se spíš jen rozkoukával a dal to jen z patnácti metrů. Dodalo mi to sebevědomí a ukázalo cestu kam bych to chtěl v životě směřovat.

Začal si objíždět evropské závody. A nakonec se stal jednou z největších hvězd cliffdivingu. Kde jsi našel klíč ke svému snu? 

Zlomová byla má účast na závodu Marmeeting v Itálii ze 27,5 metru, kde bylo pozváno deset nejlepších cliffdiverů světa. A já jako začínající skokan, který viděl tuhle výšku poprvé ve svém životě. Wow! Dostal jsem se tam díky mé tehdejší trenérce. Závodil zde i legendární Orlando Duque, který si mě všiml. O tomto závodu se dá říct, že je to top můstek na světě, ze kterého má každý skokan respekt. Úplně nejvíc. Umístnil jsem se na 7. místě z jedenácti skokanů a Orlando mě pozval na Redbull závody.

V roce 2009 jsi se stal součástí prestižního cirkusu Red Bull cliffdiving series. Jako první Čech v historii. Kdo ti dával největší školu?

Rusové. Vlastně díky nim a hlavně díky Artemu Silchenkovi, jednomu z nejlepších skokanů na světě, jsem se do série dostal. Dělal jsem s nimi v takové jedné vodní show v Číně.

Jaký máš vlastně pocity, když stojíš v té ohromné výšce a víš, že za chvíli jsi dole?

Mám sevřený žaludek, a myslím jen na provedení skoku. Bojím se, mám velký respekt. To musí být vždycky. Když ho nemáš, končíš.

Bál ses někdy výšek? To asi ne, co?

Ne, to ne.

A čeho se bojíš?

Oslovit dívku, která se mi líbí. S tím mám problém.

Je to ta Češka?

O tom nic nevím.

Vždycky jsem se chtěl zeptat – bolí to, když dopadneš z takové výšky? Nebo to profíci prostě umějí tak, že nic necítí?

(hodně hlasitě se směje) Ale kdepak!! Hele já si dám každý třetí skok na koule. Dost to bolí. Když nedotočíš, přetočíš, dáš placáka... Hrůza. Určitě to neni tak, že bychom z dvaceti metrů skočili bezbolestně.

Jak moc pak tu bolest dokážou vyléčit peníze? Respektive – uživíš se tak, že si můžeš dovolit luxus?

Různé show jsou dobře placené. Třeba právě ten čas na zaoceánské lodi. Když už jsi známý, roste tvůj kredit i cena. Vlastně jako ve všem. Mimochodem, na loď brali jen osmnáct nejlepších lidí na světě.

Text: Helga Brunner
Foto: www.michalnavratil.com