Tomáš Mašín: Scénář mám, námět mám, další film bude

Tomáše Mašína (43) ještě před několika měsíci znalo jen několik zasvěcených, dokonce ani filmovým fanouškům jeho jméno nic neříkalo. Potom ovšem přišel do kin jeho první celovečerní film 3 sezóny v pekle a všechno je jinak. Na české filmové mapě se s ním začalo počítat. Sešli jsme se v pražské kavárně těsně po Novém roce, kdy už uplynulo několik týdnů od premiéry, a na povídání tedy mělo být více klidu. Jenže nebylo. Tomáš Mašín neodpočíval, ale připravoval se na natáčení velké reklamní zakázky. O filmu však prý rozhodně přemýšlí dál.

O momentálním pocitu, o psaní scénáře a o Egonu Bondym

Změnil se nějak váš život po premiéře filmu?

Ne, proč? Chvíli vnímáte zvýšený zájem novinářů, což trvá tak měsíc. Je to stejné jako s předpovědí počasí. Ohlásí slunečno a za pár dní se zase zatáhne. Žiju stejně.  

Tak pojďme zpátky na začátek. To, že jste natočil svůj první celovečerní film, vzniklo tak, že vás zaujal námět nebo jste zkrátka toužil po tom nějaký film natočit a po námětu jste se sháněl?

Jednoznačně jsem měl touhu udělat film a sháněl se po kvalitním námětu. Dostal jsem pár scénářů, ale ty se mi nelíbily. A pak přišel Lubomír Drozd, že četl Prvních deset let (kniha Egona Bondyho, pozn. red.) a že by se mu to líbilo jako film. Mě kniha velmi oslovila, ale je to sled deníkových záznamů, žádná dramatická linka. Musel jsem ji do scénáře upravit. A bylo to trochu bolestivé. Když text děláte sám, bez scenáristické průpravy, musíte se tím prokousat. Dost to bolí.

To mě právě zajímá, jak přišlo rozhodnutí, že si první film napíšete sám. Neuvažoval jste, že byste oslovil nějakého scenáristu?

Já jsem neznal nikoho, kdo by mi mohl pomoct. Nejsem součástí klasických filmových kruhů. Jediný, kdo mě napadl, byl snad Jiří Křižan, ale toho jsem se neodvážil oslovit.

Takže vaše scenáristika byla z nouze ctnost?

V podstatě ano. Já jsem se neviděl jako autorský typ režiséra, který si něco napíše a pak natočí. Nebráním se tomu, dokonce jsem napsal další scénář podle knížky, ale upřímně mě psaní zas tak moc nebaví. Nejsem dost trpělivý. Hlavně ten aspekt, že člověk si musí k psaní každý den sednout, alespoň na pár hodin.

Navíc, dobrý scenárista musí být literárně zdatný, každý dialog by měl být perfektní, záleží na každém slovu, aby dialog posouval děj a nebylo to ukecané. Já vymyslím scénu, i jak ji natočit, ale na to, abych brousil dialogy, se musím ještě dost učit. Stojí mě to víc času a energie než někoho, kdo to opravdu umí.

Kvůli psaní scénáře jste se zúčastnil i workshopu. Jaké to je ve čtyřiceti letech, když člověk v nějakém oboru dosáhne na špičku, učit se něco zase od začátku?

Motivující. Nové a zajímavé. Mám rád změny. Nemyslím sice, že mi ten workshop nějak výrazně pomohl, ale naučil mě základy stavby, kdy má přijít zvrat, že když se něco v jedné scéně rozehraje, mělo by v nějaké další přijít řešení atd. Na každou otázku ve filmu musí být později odpověď. To si ovšem můžete přečíst v každé knížce o scenáristice.

Četl jste i česká skripta pro studenty scenáristiky?

Četl, ale nedočetl, skripta mě nudila. Bylo to příliš technické, živý rozhovor dvou postav se z nich stejně psát nenaučíte.

Dialog je tedy podle pro vás největší úskalí?

Rozhodně. Samotnou scénu si vymyslím rychle, ale u dialogu trpím.

Co vám tedy workshop přinesl?

Naučíte se, že scénář nevznikne za dva měsíce a že má své zákonitosti. Naučí vás přemýšlet více analyticky, jdete víc po rytmu vyprávění. Navíc vám dojde, že to je práce jako každá jiná. Že chce čas, odstup, řemeslo, dostatečnou slovní zásobu. Že je dobré číst, protože se a priori vyjadřujete slovem.

Když vás tedy nebaví sedět samotného nad papírem a nikdo ze scenáristů vás nenapadl, nepřemýšlel jste přece jen, že oslovíte Egona Bondyho?

Když vás to napadne, hned si odpovíte, že ne. Byl to vzdělaný a inteligentní, ale přece jen sebestředný, náladový, starý chlap. Spoustu věcí si vymýšlel. Byl to pábitel, a to velice schopný…

…to není překážka při psaní scénáře?

Není, ale i deníkové záznamy by byl ochoten do poslední chvíle měnit, šťourat se v tom, a nikdy bychom se nedostali k nějakému výslednému tvaru. Nejsem si jist, že by se hodil pro týmovou práci. Kdybych mu spolupráci nabídl, možná by do psaní mluvil tak moc, že by otrávil všechny okolo.

Proto jste se rozhodl, že ho neoslovíte?

Ano. On o to zájem měl, a pak zase dával okázale najevo, že je mu to úplně jedno- Tomu věřím.

Co myslíte, že by řekl, kdyby film viděl?

Myslím, že jako správný pankáč by řekl, že je to moc romantický, hezký a málo syrový. Jo, viděno těmahle brejlema může být, ale já se v bahně válet nechtěl.

Když jste se pouštěl do psaní scénáře, uměl jste si tu profesi asi představit. Překvapilo vás přece jen něco při procesu psaní scénáře?

Už jsem o tom mluvil, uvědomil jsem si, jak důležitý je dobrý dialog a jak zaleží na každém slově. Je rozdíl, jestli napíšete: „Běž do prdele“ nebo „Běž do řiti!“. Ta možnost volby je až frustrující. Už taková drobnost může dát každé postavě jinou barvu. Je to velmi jemná práce, proto je dobrých scenáristů tak málo.

O herečkách a o oběti

Dotvářel jste dialogy i s herci na place nebo jste se drželi striktně toho, co jste vybrousil doma u stolu?

Hodně jsme se drželi scénáře, šlo jim to dobře do pusy, jen občas jsme změnili nějaké slovo. Karolina (Gruzska, polská herečka, pozn. redakce) hrála polsky, tak jsem jí musel občas přidat do replik české slovo, abych se při postsynchronech měl čeho chytit.

S postsynchrony měli všichni kritici a filmoví fandové největší problém?

Já to chápu. Jako režisér jsem stál před volbou: Mám nějakou postavu, je to charizmatická, inteligentní, hezká ženská, do sedmadvaceti let. Potřebujete talentovanou herečku. Co s tím v Čechách? Výběr je velmi omezený. Naskočí vám několik jmen, i dobré herečky, ale vždycky je tam nějaké ale. Jako režisér jsem to zkrátka necítil. Šel jsem tedy na Slovensko, a tam jsem také nikoho nenašel. A tak jsem se ocitl v Polsku. Našel jsem Karolinu, ale bylo mi jasné, že ji budu muset předabovat. Ona by se i naučila hrát česky, ale sama říkala, že je to kláda. Já jsem spíš chtěl, aby nemyslela na repliky a hrála intuitivně, soustředila se na hraní. Věděl jsem, že ty postsynchrony nebudou stoprocentně sedět. To je daň za omezenou nabídku, malý trh.

Takže jste s tím počítal?

Vědomě jsem to obětoval a udělal bych to znova. Navíc nezapomínejte, že tenhle problém se týká jen Čechů, cizinci nuance v postsynchronu nevidí.

O příběhu a inspiraci

Film se liší od námětu. V čem?

Námět byl více surrealistický a výtvarný. Byla tam postava zeleného muže, což bylo převtělení André Bretona, který příběhem procházel. Takový artový, až lynchovský film to měl být. Zkrátka úlet. Líbilo se mi to, ale věděl jsem, že pro mě, jako debutanta, to není nejlepší cesta. Příběh byl moc schovaný, šlo spíše o filozofické disputace o surrealismu. Dokážu si takovou věc představit jako třeba svůj třetí film, až budu mít něco za sebou.

Takže do původního námětu jste především dodal příběh.

Ano, dramatický oblouk. Snažil jsem se vystihnout dobu, aniž bych explicitně ukazoval politiku. Víc jsem stavěl na vztahu hlavní postavy a otce.

O čem je tedy film teď?

O lásce, o odmítání autorit. O tom, jak k sobě dvě silné osobnosti hledají cestu, a když se konečně najdou, tak zase nemůžou být spolu. O vztahu táty a syna. Hybatelem děje je mimo jiné doba, historický kontext. Ivan Heinz je hlavní postava, ale postava Jany je výraznější, v něčem důležitější než on. Ona ví, co chce, je zralejší. Takže film je také o tom, jak holka dokáže změnit klukovi život.

V roce 1989 jste zažil sametovou revoluci, byl jste podobně starý jako Ivan ve vašem filmu, je tam nějaká inspirace?

Já zažil takový vztah s jednou výtvarnicí. Určitě se tam odráží nějaká zkušenost, zejména ta nespoutanost. Dokonce scéna, kdy si Kryštof Hádek zapálí ruce, tak to jsem na jednom večírku skutečně udělal. Zjevně jsem rád blbnul, ale nebyl jsem prvoplánový rebel jako hlavní postava. Hlavní zkušenost, která se ve filmu odráží, bude asi ta, že všechny holky, se kterými jsem chodil, byly silné osobnosti (smích).

Kryštof Hádek má ve filmu oporu v postavě, kterou hraje Jan Kraus. Měl jste i vy na škole nějakou autoritu, které jste si takhle vážil, nějakého mentora?

Mentora asi úplně ne. Ale když jsme instalovali na pozici rektora Milana Knížáka, byl pro nás všechny určitě autorita. On byl tenkrát velice liberální, dalo by se říci až „hipísák“, a já jsem byl jeho názory a jeho sebevědomím dost ovlivněn.

Trvá to dodnes? 

Určitě ne, každý jsme se posunuli někam jinam. Milan Knížák byl pro mne důležitý umělec, hlavně v 60. letech, ale jeho důležitost se bohužel v posledních patnácti letech vyčerpala jeho politickými a mocenskými funkcemi, což je mi líto. Rád bych ho viděl zas jako umělce,
a ne jako politickou figuru.

O studiích a začátcích u filmu

Oba jste se posunuli někam jinam. Kam jste se posunul vy, když jste dokončil studia?

Už na škole jsem poslední dva roky dělal architekta u filmu. Spolužák David Saudek dostal nabídku, aby spolupracoval s Vítem Olmerem jako výtvarník na filmu Nahota na prodej. Sám si na to netroufal, tak jsme se jako kámoši dohodli, že film budeme dělat spolu. Olmer nás přijal velice vstřícně, přesto, že jsme byli začátečníci. Za to mu děkuju. Práce násbavila, měli jsme pocit, že děláme poctivej americkej biják. S odstupem samozřejmě víme, že se to úplně nepovedlo. 

A co bylo dál?

Potom jsme s ním dělali ještě film Ještě větší blbec než jsme doufali. Tam už jsme byli zkušenější a věděli jsme, čeho se dá v rámci daného žánru dosáhnout. Bral jsem to jako dobrou školu, už jsem věděl, že u filmu chci zůstat.

Tím vaše spolupráce skončila?

S Olmerem ano. Potom jsem se seznámil s Davidem Ondříčkem a Danem Netušilem a založili jsme společně Dawson (firma, která vyrobila film 3 sezóny v pekle, pozn. red.). David jako režisér, Dan na produkci a já jako výtvarník a kreativec. Dobře nám to fungovalo a když přišel David s nápadem na celovečerní film, dohodli jsme se, že spolu napíšeme scénář. Pustili jsme se do práce a napsali Šeptej. Ale když mělo dojít k realizaci, rozešli jsme se.

Jaký byl důvod? Jestli se vám o tom nechce mluvit…

Chce. Já měl představu, že ten film budeme dělat ve dvou a David přišel, že ho nakonec chce dělat sám. Pochopitelně. Mrzelo mne to, ale zpětně viděno udělal dobře. Dvě kreativní osobnosti se vedle sebe snesou těžko.

Dneska jste spolu v pohodě?

Určitě. David má víc za sebou. Je to výrazná osobnost.

Když jsme se bavili na začátku o psaní scénáře, říkal jste, že psaní pro vás byla zcela nová zkušenost, že jste scénář psal poprvé. Přitom za sebou máte spolupráci na scénáři právě ke zmiňovanému filmu Šeptej. Z této zkušenosti jste nemohl čerpat?

Ne. Šeptej má spoustu nedostatků začátečnického scénáře, David scénář pak dával ještě dopisovat Janu Novákovi (spisovatel a scenárista, autor knihy Zatím dobrý, pozn. red.), jenž scénář ukotvil, dodal do filmu třeba postavu homosexuála, kterou hrál Václav Mareš, ale jinak tam zůstalo víceméně vše, co jsme napsali. Šeptej a 3 sezóny v pekle jsou dva rozdílné filmy, první je spíše sled scének a nápadů, u „3 sezón“ v pekle jsem se snažil víc propracovat dramatický oblouk. Ale jinak se nám myslím v Šeptej povedlo několik věcí, které do té doby v českém filmu nikdo neudělal. Dodnes má podle mě film kouzelnou atmosféru a skupina Color Factory, jejíž hudba film doprovází, byla skutečný objev.

O filmu českém i zahraničním a o režírování

Z rozhovoru vyplývá, že jste se k filmu dostal vlastně náhodou?

Víceméně ano, kdyby mě tenkrát David Saudek neoslovil a vít Olmer nebyl tak velkorysý, asi bych dál maloval obrazy a dělal videoinstalace.

K filmu jste opravdu neinklinoval, nikdy vás to nenapadlo?

Určitě jsem byl už od dětsví filmový fanoušek, pořád jsem chodil do kina. Ale sám sebe jsem si nepředstavoval ani jako režiséra, ani jako filmového výtvarníka. Nejvíc mě pak na filmu začala bavit týmová práce a syntéza uměleckých profesí.

To je právě zvláštní, studoval jste výtvarné umění, chtěl jste být malířem, to je dost osamělá práce.

Po pár letech jsem dospěl k tomu, že mi osamělost ateliéru nevyhovuje. Taky je otázka, jaký bych byl malíř. Je hodně lepších. Kdybych cítil, že mám mimořádný talent, možná bych u malování zůstal. Ale to já jsem necítil, a proto jsem už během studií přešel na multimédia a tam jsem se našel.

Když jste se chystal na film 3 sezóny v pekle coby režisér, uvědomoval jste si, že ta práce je přece jen jiná než práce na reklamě. Snažil jste se osvojit si nějak filmovou režii?

Určitě. Když jsem si u psaní scénáře představoval jednotlivé scény, věděl jsem, že filmová řeč je jiná. Jenomže mě filmování nikdo neučil. V určitém momentě jsem dostal až strach. Začal jsem studovat množství filmů, četl jejich scénáře a zpětně zase koukal na filmy. Učil jsem se srovnáváním.

Na které filmy jste koukal?

Bylo jich hodně. Asi pětkrát jsem třeba viděl Americkou krásu a dvakrát četl scénář. Capote se mi líbil, Crash, Dveře dokořán, Pokání, věci od Eastwooda atp… Jo, a taky mám rád bratry Coeny – to je velká škola. Mám raději spíš dramata než komedie, navíc věci vyprávěné obrazem. Příběhy, kde je střet postavy s nějakou zásadní překážkou. Ale samotné koukání na filmy vás asi filmování nenaučí. Důležitý je točit, sbírat zkušenosti praxí… no a koukat se, jak to dělají jiní.

Sledujete i současný český film?

Moc ne. Není to záměr, když se mi něco dostane do ruky, podívám se, ale do kina na české filmy nechodím. Když mám čas, jdu na nějakou „pecku“.

Zaujal vás některý z českých filmů z poslední doby?

A bude hůř se mi hodně líbilo, zejména po formální stránce. Kolju mám rád, Divoké včely se mi líbily a ze starších Pelíšky. Zaujal mne Protektor.

O mladých a začínajících filmařích a o naději pro český film

Letos jste byl v porotě na Famufestu, zaujalo vás tam něco? Co soudíte o mladé generaci, která začíná? 

Bohužel musím říct, že většina filmů nestojí za zmínku. Překvapilo mne, že velké části filmů chybělo řemeslo, byly jakoby do sebe zahleděné. Cenu za hraný film jsme dali Vieře Čákanyové za snímek Alda. Film byl napůl dokumentární – to byla drzost, ale bylo to zralé, hezky natočené, člověk přesně nepoznal, co je dokument a co je hrané. Pak se mi velice líbil dokument od Rozálie Kohoutové Romaboy o romském homosexuálovi, kde se prolíná vymyšlený filmový příběh s realitou.

A kdybyste měl zhodnotit celou studentskou tvorbu, kterou jste zhlédl, jako celek?

Z projekcí jsem si odnesl pocit, že většina studentů má problémy sama se sebou a hlavní téma je ukázat svoje problémy. Chyběla mi nějaká energie, věci byly sice jakoby vážné, ale přitom na povrchu. Zarazilo mne, že si většina režisérů píše scénáře sama, přitom je na FAMU katedra scenáristiky. Hodně jsem sázel na kameramanské cvičení barevná etuda, ale kamera obecně pro mě byla asi největším zklamáním. Měl jsem pocit, že spolu jednotlivé katedry na škole moc nespolupracují.

Čím to je?

Nevím, jsem člověk zvenčí, takže mi chybí informace. Natolik jsem do situace nepronikl, abych analyzoval nebo kritizoval, důvod může být ve studentech samotných. Řekl jsem, že jsem měl pocit, že je celá tvorba zahleděná jaksi do sebe, že chybí nadhled, rozhled, řemeslo…  Viděl jsem tam třeba film o manželské krizi, kde umře dítě, což je těžké existenciální téma. Jenže proč se do takového tématu pouští člověk, kterému je pětadvacet? Dopadne to tak, že je celý film strojený, teatrální a nikdo mu nevěří.  Škoda.

Takže žádná naděje pro český film?

Já myslím, že je. Ty dva vítězné filmy, které jsem jmenoval, jsou skvělé. A potom třebanJitka Rudolfová, která natočila Zoufalce, to je přece absolventský film a je velice dobrý. Vidím to nadějně.

Co byste, jakožto zkušený režisér, začínajícím filmařům poradil?

Tak předně, na poli celovečeráku jsem debutant. Tudíž se necítím na to, abych někomu radil. Myslím, že je dobré dívat se kolem sebe, být otevřený. Věřit intuici. Pokud chce někdo točit a má to řemeslo rád, měl by tedy točit co nejvíc. Tím se učí. A také koukat na filmy. Na všechny, i ty blbý se dají nějakým způsobem zúročit. Alespoň víte, jak ne. J Hlavně nesedět doma a neříkat si: „Já jsem geniální a všichni na mě čekaj.“ Nečekaj! Musíte se motat všude, kde je kamera, štáb a herci. Každý natáčecí den vám může něco přinést, něco vás naučit.

O tématech a o dalších plánech

V čem vidíte největší slabinu, případně přednost, současné české kinematografie?

Mám pocit, že se vytratila schopnost vyprávět obrazem. Filmy jsou upovídané… Také je tu delší dobu tendence přiklánět se k humoru, protože život je přece prča a cokoli je jiné, je podezřelé a na vážné filmy češi nechodí. Takže se přizpůsobujeme divákovi. Netočí se dramatické látky, herci se často pitvoří, nebo hrají schematicky.

Ale vy sám jste říkal, že 3 sezóny v pekle jste nezamýšlel jako historické drama, přitom přelom 40. a 50. let je jedno z nejdramatičtějších období v dějinách naší země. Je tady řada dalších historických témat, která nepostrádají drama a o kterých se mluví. Jen namátkou: Milada Horáková, Lída Baarová atd. To by vás nelákalo?

Já nechtěl dělat „pouze“ drama. Hlavní postava má smysl pro humor, zkratku, perzifláž. Ale jinak, já mám rád dobové filmy a byl bych šťastný, kdybych dostal nabídku či scénář k podobnému filmu. Nechce se mi už ale samotnému začínat úplně od začátku, uvítal bych spíše projekt, který by byl už alespoň zčásti zafinancovaný, případně scénář, s nímž by se dalo pracovat. Ale u vážných témat bude obava, že na to nikdo nepřijde.

Co s tím?

Tohle musí vyřešit podpora státu. Soukromí producenti chtějí, aby ve filmu byly hlášky, a to u Milady Horákové opravdu nejde.

Několikrát se objevily různé informace o tom, jestli jste v nějakém příbuzenském vztahu s bratry Mašíny. Jak to tedy je?

Rod Mašínů pochází od Kolína, konkrétně z vesnic Lošany a Lošánky. Na gruntu v Lošanech se narodil i můj pradědeček František Mašín, jeho bratr Alois byl otec hrdiny 2. světové války generála Mašína, což byl otec oněch známých bratří Mašínů.

Příběh bratří Mašínů je další velké historické téma. Existuje o nich skvělá knížka Jana Nováka Zatím dobrý, to by vás nelákalo zfilmovat?

Lákalo, a moc. Vím, že koluje scénář a má ho dělat Ivan Passer.

Co tedy do budoucna, přišla nějaká nabídka?

Ještě ne. Mám jeden scénář podle knížky Radky Dennemarkové Peníze od Hitlera, který pojednává o odsunu sudetských němců. Pak mám jeden vlastní námět, o kterém nechci zatím mluvit.        

Vrátil jste se k natáčení reklam?

Vrátil, a rád. Udržuje mě to v běhu, trénuju.

Najdete v sobě tedy ještě někdy sílu k natočení filmu? Není život reklamního režiséra pohodlnější?

Život reklamního režiséra je z praktického hlediska super pohodlný. Reklama akorát není vaše dítě, nemá vaše geny, nemůžete si ji vychovat. A to je právě to, v čem je film skvělý. Film je otázka velké vnitřní vůle a energie a tu v sobě snad mám.

Takže další film bude?

Bude určitě! Je to jen otázka peněz. Scénář mám, námět mám, už se nemůžu dočkat.

Text: Tomáš Hodan
Foto: Archiv Tomáše Mašína, Dawson Productions