Tajemná doba vánoční

Ať si říká, kdo chce, co chce, Vánoce mají pořád svoje nezaměnitelné kouzlo. V tomto čase se snoubí tajuplná atmosféra plavoucích svíček ve skořápkách, křupavého sněhu a zářících hvězd na obloze v mrazivé noci s bilancováním odcházejícího roku a s očekáváním nezadržitelně se blížícího roku nového.

Všechny tyto prožitky byly pochopitelně mnohem intenzivněji prožívány v dobách minulých. Právě k období mezi Vánocemi a svátkem Tří králů se totiž vázalo nespočet obyčejů, tradic a zvyků, v nichž se spojoval odkaz pohanských oslav slunovratu a staré lidové magie s křesťanským náboženstvím. Pojďme si společně připomenout alespoň některé z nich, a to nejenom u nás…

Odkud přišla koleda

Slovo koleda má nejspíš původ v latinském výrazu calendae nebo v řeckém kalandai, které označovalo první den v měsíci a zvláště pak počátek roku. Slavnosti kalend (takzvaná festa calendarum) se ve středověku konaly takřka po celé Evropě. Lidé vítali počátek nového roku hrami, zpěvy, tanci, bujarým veselím a zejména rozvernými průvody zvířecích masek (kůň, medvěd, liška, vlk, tur, kozel, kráva), které se ovšem neomezovaly jen na dobu vánoční, ale byly i součástí svateb, pohřbů a dalších slavností. Původní smysl tohoto přestrojování zřejmě spočíval v odvrácení zlých sil. Hry s maskami byly mezi lidmi tak oblíbené, že pronikly i do kostelů a církev je poměrně dlouho musela trpět.

Koleda byla obyčej, při němž se v období od Štědrého večera do Nového roku chodilo s ustrojenou figurou – „děťátkem“, které původně představovalo nově zrozené slunce, později narozeného Spasitele. Procesí se ubíralo dům od domu, za zpěvu, recitování a s prosbami o drobné dárky – neboť štědrost měla být zárukou bohatství v příštím roce. V některých krajích na Rusi představovala Koledu (Koljadu) bíle oděná dívka, na Bílé Rusi dokonce dvě dívky, z nichž jedna zosobňovala Koledu bohatou a druhá chudou. Hospodář, k němuž je přivedli zahalené, si měl vybrat jednu z nich a podle toho se dozvěděl, jak si povede následující rok. Koledovalo se i večer před Štědrým dnem či před Novým rokem a tento rituál se na Rusi nazýval ovseň nebo useň. Koledníci zpívali písně s refrénem „ovseň, useň“ a posypávali hospodáře zrny ovsa, což mu mělo zajistit dobrou úrodu.

Všechny oslavy a zvyky spojené s tímto údobím se církev snažila vsadit do křesťanského cyklu, ohraničeného svátkem Narození Páně (25. prosince) a zjevením Páně, respektive svátkem Tří králů (6. ledna). Církevnímu úsilí oficiálně požehnala synoda ve městě Tours (v dnešní Francii), která roku 567 toto období prohlásila za „svatý dvanáctidenní čas“. Pokřesťanštění samozřejmě neproběhlo rychle ani hladce. Například Slovinci období od Vánoc do svátku Tří králů ještě dlouho nazývali „vlčími nocemi“, protože věřili, že v tomto čase mají temné síly nad lidmi obzvlášť silnou moc.

Štědrý večer nastal…

Velká váha se přikládala štědrovečernímu stolování, na něž se pečlivě připravovala celá rodina. Třeba na Rusi, kde se Štědrému dni říkalo kuťja či kutija (podle svátečního jídla), to byl velký obřad: hospodyně od rána uklízela dům, světnici určenou k hodování vystlala senem, které se po skončení večeře dávalo domácím zvířatům. Senem pokryla i sváteční stůl, na nějž pak položila čistý ubrus. Během odpoledne chystala jídlo a stěny zdobila zelenými ratolestmi. Po západu slunce se všichni rodinní příslušníci sešli ke slavnostní večeři. Hospodář se nejdříve pomodlil, připomněl nepřítomné členy rodiny a památku zemřelých předků a pak usedl na své místo, do rohu pod ikony. Ještě před začátkem hostiny si nalil pohárek vodky, z nějž část vylil na ubrus a zbytek vypil, a totéž udělali i ostatní stolovníci. Při jídle se z každého chodu odkládala část jídla stranou pro blízké zemřelé.

Jako poslední přišla na řadu kuťja, jež se obřadním způsobem stavěla pod ikony a přikrývala čerstvým chlebem. Na Bílé Rusi se tak říkalo kaši z ječných krup a medu, u Malorusů pokrmu z pšeničných krup a tlučených mákem a medem. Slovinci ve Štýrsku připravovali jako hlavní jídlo koláč z mouky, hrachu nebo bobu zvaný kuc-kruh, jemuž se připisovala tajemná moc. U starých Čechů, především mezi chudšími vrstvami obyvatel, byl oblíbený kuba, tedy kaše z krup se sušenými houbami, majoránkou a česnekem. Na některých místech Malé Rusi se 24. prosince pekl kračun, obřadní chléb, který se směl konzumovat až na Nový rok.

Dni před Novým rokem se na Rusi říkalo bohatá kuťja (s převahou masitých jídel), dni před Třemi králi hladová neboli postní kuťja (s převahou postních jídel). Na bohatou kuťju hospodyně prostírala místo sena pod ubrus slámu. Než celá rodina ochutnala obřadní jídlo, hospodář tloukl pěstí do stolu a volal: „Mraze, mraze, pojď jíst kuťju, abys nemrazil ječmene, pšenice, hrachu, čočky…“ Po skončení hodování totéž opakovala celá rodina a zrna, jež se ještě podařilo ze slámy vymlátit, se pak smíchala s obilím připraveným k setbě. Slámou se obvázaly ovocné stromy.

Na Nový rok vstal pán domu časně ráno, obešel stavení a pro zajištění dobré úrody rozhodil obilí do všech světových stran. O postní kuťji hospodáři z Bílé Rusi kreslili na dveře a stěny tři kříže a vedle nich například postavu člověka sedícího na koni, husy, kachny, krávy či stromy jako přání blahobytu.

Jižní Slované světili takzvaný badnji dan neboli badnjek, který neoznačoval pouze Štědrý den, ale i sváteční večer před Novým rokem a Třemi králi. Právě v předvečer Tří králů se ochutnávala část trvanlivých pokrmů, které hospodyně odložila ze štědrovečerní tabule.

Čas mezi Janem Evangelistou a Silvestrem

Den svátku svatého Jana Evangelisty (27. prosince) měl být zasvěcen lásce a porozumění. Vyjadřovat zlobu, třeba jen slovně, se považovalo za těžký hřích. V tento den se světilo víno, neboť podle legendy Jan vypil s Božím požehnáním otrávené víno, jež mu neuškodilo. Ve zvyku podávání vína se zřejmě odráží starší pohanská tradice připíjení na počest bohů. Podle lidového obyčeje platilo, že člověk, který se v tento den napije svěceného vína, je chráněn před hadím uštknutím a otravou vůbec. Také krávy či koně dostávali kousek chleba namočeného ve víně, což jim mělo zajistit obranu přes očarováním. Stávalo se, že si lidé v tento den odnášeli svěcené víno z kostela a doma ho užívali proti nejrůznějším neduhům.

Osmadvacátý prosinec je označován jako svátek Mláďátek (Neviňátek): podle křesťanské tradice nechal Herodes – když se dozvěděl o Kristově narození – povraždit v Betlémě 4444 chlapců ve věku dvou let. Ještě ve středověku se v tento den konaly bujné a nevázané žákovské průvody v maskách
a převlecích (proti tomuto „nešvaru“ vystupoval i mistr Jan Hus). Ženy, jež ztratily dítě, zapalovaly na svátek Mláďátek svíčku, aby se dětská dušička ohřála. Podle lidové pověry se nesmělo prát, protože by se prádlo máchalo v „nevinné dětské krvi“, a za porušení zákazu by byl dobytek postižen kulháním. Matka neměla v tento den vztáhnout ruku na dítě, jinak by byla ve stáří nešťastná. Zapovídalo se i šití – kvůli poranění jak dětí, tak matek. Další z tradic spojených se svátkem Mláďátek se vztahovala k počasí: zatažená obloha věštila nemoci a smrt, zatímco slunce přinášelo zdraví, příznivý rok a dobrou úrodu…

Poslední den v roce, svátek svatého Silvestra, je spojen s řadou zvyků, které se postupně staly součástí rozloučení se starým rokem a přivítání roku nového, jehož součástí bývaly silvestrovské průvody, slavnostní jízdy na koních nebo lidové veselice. Na vesnicích navštěvovaly obydlí takzvané ometačky, černě oděné ženy s bílým šátkem, které než vešly, třikrát zaklepaly na dveře. Pak přistoupily k plotně, třikrát ji ometly a pronesly požehnání, aby kamna celý rok dobře hřála a na plotně se nic nepřipálilo. Za tuto službu dostaly od hospodáře drobnou finanční odměnu. Během noci ze starého na Nový rok se nesmělo nechat viset prádlo, jinak by prý někdo blízký mohl zemřít.

K poslednímu dni v roce patřil i zvláštní jídelníček. Na sváteční tabuli se mělo objevit pečené selátko, zaručující úspěch v podnikání. O půlnoci se podával horký ovar s křenem a jablky a také bílá ovarová kroupová polévka pro zdraví a štěstí. Jíst pernatou zvěř nebo zajíce se naopak zapovídalo a nenasytnému jedlíkovi hrozila ztráta majetku.

Co v novém roce čeká nás

Četné zprávy z mladší i starší doby dokládají, že první leden byl ve znamení lidových veselic. Například ve zprávě z konce 16. století se připomíná: „U předkův našich někdy ten obyčej byl, že na Nové léto lid toliko k smíchu přivozovali a kratochvíl nějakou směšnú tropili, kterážto žádného užitku nepřinášela a podle toho kázání slova Božího velice zlehčeno a v žert obráceno bylo.“ Lidé se vzájemně obdarovávali drobnými pozornostmi, hospodář rozděloval čeledi „koledy“ a také děti se mohly těšit na malý dárek. Učitelé posílali vrchnosti a městským radám malovaná a veršovaná přáníčka, takzvaná minucí, za která dostávali drobný finanční obnos.

Také k prvnímu dni v roce se vázalo velké množství pověr a obyčejů. Mít v kapse peníz znamenalo dostatek peněz v novém roce. V domácnostech se věštilo podle příchodu prvního hosta: stařena znamenala sváry a rozepře, dítě, mladá dívka nebo muž symbolizovali lásku a svornost. Děvčata jedla před domem jablko schované od Štědrého dne pod polštářem a podle vracejících se ze mše odhadovala svoji budoucnost: muž značil brzké vdavky, žena je oddalovala, stařena slibovala osud staré panny a dítě ztrátu věnečku bez svatby. Ženy podávaly mužům kalhoty jako důkaz poslušnosti během celého roku. Po domech chodili tovaryši v maškarním převleku, koledovali a zpívali. Na novoročním stole nesměla chybět čočka jako symbol dostatku peněz nebo takzvaná milionová polévka – hovězí vývar s drobnou krupicí. Večer se rodinní příslušníci sešli a vyprávěli si, co zažili v roce minulém a co očekávají od roku nového.

My Tři králové jdeme k vám…

Svátek Tří králů (6. ledna) patřil k jedné z nejoblíbenějších oslav. Den před Třemi králi chodil průvod s takzvanou klibnou, maskou čtyřnohé obludy. Večer před 6. lednem se nazýval „svatvečer svíček“, kdy – stejně jako o Štědrém dnu – lidé zjišťovali pomocí svíček vložených do nádoby s vodou budoucnost. Doklad o tomto rituálu najdeme například v anonymním varování z 15. století: „A pomněte dnes varovati se čáruov, kouzluov, svieček nespouštějte, a jiných pověr. Na pohany to slušie, ne na křesťany věrné…“

Stavení opět obcházeli koledníci, tentokrát se symbolem hvězdy, za kterou podle legendy putovali z východu Tři králové. Mladá děvčata si brzy ráno omývala obličej sněhem – pro čistou a zdravou pleť…

Od konce středověku je v západní Evropě dochován obyčej žehnání vody, soli, křídy i kadidla a následně žehnání obydlí. Jde zřejmě o ohlas starodávných pohanských zvyků spojený s vírou v moc kouzelných zaklínání chránících domov před zlými démony. Na dveře domu si lidé v tento den psali svěcenou křídou písmena K (C) + M + B s příslušným letopočtem, později tento rituál prováděl kněz nebo učitel. Svěcená křída ostatně měla v lidových pověrách velký magický význam. Užívala se jako léčebný prostředek, přidávala se do krmení dobytčatům proti uhranutí, zanechaná v kolébce ochraňovala novorozence před divoženkami, šestinedělky ji nosily ve váčku na krku, aby je ochránila před uřknutím. Kruh nakreslený svěcenou vodou chránil před temnými silami.

Magické účinky se také připisovaly takzvané tříkrálové vodě, která představovala léčebný prostředek proti všem nemocem a neduhů, kropily se jí stromy, obydlí, stáje a úly. V domácnostech si s ní členové rodiny večer před spaním připíjeli, aby se ve zdraví dožili dlouhého věku. Rodiče tříkrálovou vodu uchovávali po celý rok v malé lahvičce, a když se jejich děti vydávaly na dalekou cestu, provázeli je svými slzami a jejími kapkami.

Text: Martin Pitro
Foto: Repro z knihy Slovanská mythologie (1924)