Pohanská záře nad Čechami

Před více než jedenácti stoletími byla v Čechách zaseta nová víra v jednoho boha – křesťanství. Kdo se domníval, že původní kulty mlčky ustoupí do pozadí a lidé se s radostí vrhnou po znamení kříže, mýlil se. Pohanské praktiky a rituály tu dlouhou dobu existovaly vedle oficiální Kristovy víry a v lecčems ji dokonce i ovlivňovaly.

Kníže mezi pasáky sviní

První historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. (vládl kolem 870–888 nebo 889) se pohanských zvyklostí vzdával jen nerad. Nakonec ale podlehl nátlaku mocného velkomoravského panovníka Svatopluka (vládl 871–894), v jehož říši působil slovanský věrozvěst Metoděj a šířil zde slávu boží. V Kristiánově legendě, sepsané podle všeho na sklonku 10. století, se o tom lze dočíst zajímavé podrobnosti.

Svatopluk sice Bořivoje srdečně přijal a pozval ho na společnou hostinu, ale nedovolil mu hodovat s ostatními křesťany. Bořivoj „byl vyzván, aby se posadil po způsobu pohanů před stolem na podlahu“. Pak si vzal slovo arcibiskup Metoděj, který Bořivojovi důrazně promluvil do duše. Apeloval na jeho hrdost, vynesl do nebe jeho vladařské kvality a jedním dechem se knížete zeptal, jestli se nestydí „pro hanebnou modloslužbu s pasáky sviní na zemi seděti“. Když Bořivoj výtku uznal, Metoděj „poučil vévodu i s třiceti dvořany, kteří s ním přišli, o základech víry a obrodil je přeposvátným pramenem křtu“.

Do Čech se Bořivoj vrátil obtěžkán dary a s knězem Kaichem, jehož mu Svatopluk s Metodějem přidělili. Na Levém Hradci pak nechal kníže postavit první kostel v Čechách zasvěcený sv. Klimentu, u něhož působil kněz Kaich. Nicméně rozhodnutí přijmout Krista považoval za politicky riskantní krok a obával se, že ne všichni jeho počínání pochopí. Důkazem toho bylo „pohanské“ povstání vedené jakýmsi Strojmírem, nakonec však potlačené. Nová víra zapustila v Čechách kořeny a stala se oporou vládnoucí dynastie Přemyslovců. Bořivojova manželka Ludmila našla v křesťanství zalíbení, za něž ji autor Kristiánovy legendy pochválil: „Jako se mu (Bořivojovi) tato rovnala v bludu pohanském, obětujíc modlám, tak také napodobujíc ho v náboženství křesťanském, ba vynikajíc ctnostmi nad ctnosti svého muže, stala se vskutku služebnicí Kristovou.“

Co všechno se uctívalo

O předkřesťanském kultu v Čechách toho dnes moc nevíme. Naše představy o pohanských božstvech poznamenal idealizovaný obraz, který vytvořili obrozenečtí romantici, když se snažili hledat kořeny národní identity v hluboké minulosti. Nejstarší literární památky, jako jsou Životy Konstantina a Metoděje nebo legendy o našich prvních světcích – Václavovi, Vojtěchovi a Ludmile –, vypovídají náznakovitě a povrchně. Vlastně jen konfrontují neurčité pohanské aktivity se sílící novou vírou.

Podle Kristiánovy legendy se domácí obyvatelstvo oddávalo „uctívání model, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů“. Ani první český, latinsky píšící kronikář Kosmas není o mnoho sdílnější. Ve své kronice z 12. století podává obecné informace o modloslužbě, přebírá z antické mytologie bohy a bájné postavy, které umisťuje do domácího prostředí, a zdůrazňuje spíš jisté pohanské zvyklosti než uctívání konkrétních božstev.

Kosmovy zprávy mívají romantický podtext: „Když do těch míst vstoupil člověk, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy starosta promluvil ke své družině: ‚Druhové, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do své vlasti.‘“ Na jiném místě kronikář líčí, jak Krokova dcera Tetka „navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreádám, Dryádám a Amadryádám a ctil je. Zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samotného…“

Tajemný Zelu a další božstva

Název konkrétního božstva se objevil až dlouho po Kosmovi, ve 14. století, v díle latinsky píšícího kronikáře Neplacha. Ten se zmínil o událostech, které se měly stát roku 894: „Začínají děje a činy českých králů, z nichž někteří byli pohané, a není třeba se starat, kdy nebo v kterých letech Páně vládli. Měli totiž jakousi modlu, kterou uctívali jako svého boha a kterou nazývali jménem Zelu.“ Potvrdit, jestli kult Zelua skutečně existoval, ovšem nelze a o to těžší je pokusit se o přesnější identifikaci tohoto boha. Jeho jméno je etymologicky nejasné, navíc je poprvé zmiňováno relativně pozdě.

Jenže tajemného Zelua neznáme jen díky kronikáři Neplachovi. V téže době ho připomínají ještě německé Veršované letopisy a v 16. století pak Václav Hájek z Libočan, který se ve své Kronice české rovněž pokusil postihnout pohanské období našich předků. Nutno ovšem poznamenat, že Hájek byl autor obdařený velkou fantazií a literární invencí a s fakty si příliš hlavu nelámal. Na rozdíl od stručného Neplachova popisu se pustil do zevrubnějšího líčení a k roku 734, kdy podle něj měli vládnout Libuše a Přemysl, připomíná jednu zajímavou událost: „Kníže a kněžna uradivše se spolu rozkázali rypáka (rytce) povolati, jemu zlato ukázavše dali z něho veliký udělati obraz k podobenství člověka sedícího na stolici. Rypák jako muž misterný velmi krásnú postavu učinil. Kněžna Libuše a kníže Přemysl, davše obzvláštní příbytek tomu obrazu učiniti, v tom tajném místě jej postaviti dali a velikú poctivost jemu činili. Vlasy a nehty sobě obřezujíce na uhle kladli a před ním pálili, Zelú jemu říkali.“

V souvislosti se smrtí vévody Kroka, Libušina otce, kterou Hájek datuje do roku 709, padla jména dalších dvou bytostí s jakousi nadpřirozenou podstatou – Merota a Radamáše. „Když uslyšel všecken lid, že pán jejich umřel, všickni ze svých příbytků jako včely k matce běželi, a někteří derúce nehty své líce křičeli: ,Ach, ouvej, pane náš, již jsi umřel, kdo nás spravovati bude? Nebudeť nalezen ve vší zemi.‘ Dcery jeho pravily: ,Ó, Merote, veď jej po světlé cestě, ó Radamáši, vedle jeho spravedlivosti suď jeho hlavu.‘“

Kromě toho se český kronikář zmínil i o dalších božstvech se jmény Klimba, Krasatina a Krosina. Tak kupříkladu Klimbu měla uctívat již zmiňovaná Tetka, která „častokrát také na tu horu, jež nad Tetínem jest k západu slunce, kteráž Pohléď slove, vstupovala a bohyni své, kteráž Klimba sloula a na jedné vysoké skále postavena byla, velikou poctivost činila, modléci se a proséci, aby jí i čeleď její všecku ta bohyně spravovala“. Na Václava Hájka z Libočan pak navázali další autoři, kteří, podobně jako on, rádi popouštěli uzdu fantazii a vymýšleli si jména bohů a bohyň. Hladolet, Chasoň, Krasopaní, Ladoň, Ninva, Nočena, Zeloň, Živěna… Znali je naši pohanští předkové? Spíš ne.

Dlouhý a nesmiřitelný boj

Nové křesťanství se s dávno existujícím pohanstvím střetávalo v boji, který měl trvat staletí. V Kristiánově legendě se píše, jak za života českého knížete Václava (vládl po 921–935) „nebyly ještě z kořene vyplety pověrčivé obřady pohanské“. Lidé při nich prý přinášeli modlám hanebné oběti. Sám Václav se těchto rituálů nikdy neúčastnil, „nýbrž vždycky se jim vyhnul, uživ nějaké záminky. Žaláře pobořil, šibenice a mučicí nástroje, jež až do té doby sloužily k popravování lidí, ve svém milosrdenství ze základů vyvrátil a pohanské svatyně se zemí srovnal.“

Také Kosmas jako horlivý zastánce křesťanské víry a přemyslovské dynastie pohlížel na nejrůznější pohanské praktiky s pochopitelnou nevolí a všechna opatření směřovaná proti jejich zastáncům kvitoval s povděkem. Především šlo o nařízení českého knížete Břetislava I. (vládl 1034–1055) a pražského biskupa Šebíře vydaná v souvislosti s přenesením ostatků sv. Vojtěcha z Hnězdna do Prahy roku 1039.

Kosmova kronika popisuje snahu Břetislava I. vypořádat se s pohanským dědictvím následovně: „K tomu kníže dodal: ,Zakazujeme, aby se vůbec nekonaly v neděli trhy (křesťané světí neděli jako den klidu – pozn. aut.), které v našich krajích lidé proto tak hojně navštěvují, aby v ostatní dni měli kdy na své práce. Bude-li však kdo v neděli anebo ve dni, který jest veřejně nařízeno slaviti, u kostela nalezen při nějakém robotném díle, arcikněz ať mu vezme dílo samé i potah, který se při díle nalezne, a on ať zaplatí tři sta peněz do důchodu knížecího. Rovněž ti smělci, kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo v lesích, ať zaplatí arcijáhenu vola a tři sta peněz do důchodu knížecího; mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících…‘“

Břetislavův úder čarodějům a spol.

Břetislav II. (vládl 1092–1100), jinak vnuk Břetislava I., dosedl na knížecí stolec 14. září roku 1092. Podle všeho to byl ctižádostivý a mocichtivý muž, ale také cílevědomý a odpovědný kníže, který měl své záměry předem promyšleny. Za hlavní úkol si stanovil definitivní vymýcení zbytků staré víry a další posílení křesťanství v zemi. Už o čtrnáct dní později, na svátek sv. Václava, „přímluvce a patrona na nebesích“, vyhlásil přísná protipohanská nařízení. V těchto dnech totiž ke světcově hrobu proudily zástupy poutníků a knížecímu příkazu se tak mohlo dostat velké publicity. Břetislav II. jako horlivý křesťan „věkem dospělý a rozumem ještě dospělejší důstojně oslavil podle řádu naší země povinnými službami božími svátek svatého Václava na hradě Praze a dal strojiti po tři dni veškerým dvořanům a kmetům skvělou hostinu“, jak se pochvalně zmiňuje Kosmas.

Den, kdy v Čechách mělo definitivně skončit pohanství a křesťanská víra měla slavit velké vítězství, nadešel 28. září. Podle zpráv z Kosmovy kroniky to vzal kníže pěkně zostra, když „vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače
a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil.“ Doba, kdy lidé „u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali“ a kdy se oddávali „bezbožným kratochvílím, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích“, měla definitivně odeznít.

Církev chtěla skoncovat s přežívajícím pohanstvím tak, že se snažila proniknout do života obyvatel a určit jeho rytmus. Čas byl rozdělen na pracovní a sváteční, církevní kalendář se přizpůsoboval přírodnímu roku s pravidelnými cykly a zemědělskými pracemi. Šiřitelé křesťanství dokonce využívali tradic pohanských svátků, jimž dávali novou křesťanskou náplň.

Církvi se podařilo získat kontrolu i nad soukromím člověka, o čemž svědčí obřady související s narozením, sňatkem či smrtí. Křty se odbývaly na Bílou sobotu a v sobotu před letnicemi. Na manželství, které bylo zprvu ryze světskou záležitostí, se začalo hledět jako na svátost. Sňatek byl nerozlučitelný, směl se uzavírat pouze veřejně, v platnost vešel zákaz svatby mezi příbuznými a zákaz únosu nastávajících manželek. Zesnulí dostávali poslední pomazání… Od lidí se vyžadovala pravidelná účast na bohoslužbách, znalost Otčenáše a zpověď vždy na Popeleční středu.

Cosi pohanského uvnitř nás…

Přes úspěšné tažení křesťanské víry a snahu o důsledné dodržování nařízení Břetislava II. však ve společnosti dále přežívaly zbytky pohanské kultury jako generační dědictví. Za doklad může sloužit latinský text Homiliáře opatovického z 12. století, v němž autor, snad přímo pražský biskup Heřman, opět vybízí duchovní, aby rázně zakročili proti všem nepravostem, vymykajícím se křesťanskému pojetí víry: rituálům nad mrtvými („Ďábelské průpovědi, které si lid navykl provozovat v nočních hodinách nad mrtvými, i hlasitý smích, jejž používá, zakažte.“), obětování stromům a pramenům („A naprosto žádné zvíře ani u stromů, ani u pramenů nikterak neobětovat.“) či působení osob vládnoucích nadpřirozenou mocí („Ženy, o nichž se říká, že mohou přivolat krupobití, odhalte všemi způsoby.“).

Je jisté, že přechod od pohanství ke křesťanství musel být bolestný. Vžité představy o původu světa a smyslu života měly vzít výnosem panovníka za své a středověký člověk, jehož svět byl dosud zabydlen bájnými bytostmi, jimž vzdávaly úctu celé generace, se ocitl v kleštích: snažil se vycházet jak s bohy svých předků, tak s Bohem nových kněží. Ale ani ti často nebývali v křesťanské víře pevní. Existují příklady, kdy i velmi vzdělaní duchovní věřili příběhům o mrtvých vstávajících z hrobů a dalším pověrám, které měli potírat.

Odkaz předků v sobě ostatně nosíme dodnes, aniž si to připouštíme. Strávili byste klidnou noc v rozpadlém opuštěném stavení nebo třeba na hřbitově, jakkoli víte, že duchové neexistují? Cosi pohanského zůstává hluboko v nás…

Poznámka: Některé citace jsou kráceny a jazykově upraveny.

Photo

Klikněte na obrázek pro zvětšení.

Text: Martin Pitro
Foto: Martin Pitro