Petr Šabach: Nesedám si k psaní jen s potřebou napsat příhodu

Petr Šabach (58), i když to zní jako stokrát omleté klišé, je zkrátka jedním z nejúspěšnějších českých porevolučních spisovatelů. Přitom začal psát poměrně pozdě, a to proto, že se nudil při službách, když pracoval jako noční hlídač. Pak ovšem Jan Hřebejk zfilmoval jeho povídku Šakalí léta a z nadšeného čtenáře se stal spisovatel na plný úvazek. Podle svých slov má však při vyslovení slova spisovatel ve spojení sám se sebou stále ostych. Sešli jsme se v kavárně v pražských Dejvicích. Kde jinde. Petr Šabach je se svou rodnou čtvrtí spjat stejně jako Allen Ginsberg se San Franciscem.

O FILMECH A O SCÉNÁŘI

Za nedlouho bude mít premiéru film Ondřeje Trojana Občanský průkaz podle vaší knížky. Už jste ho viděl?

Zatím ani metr. Já se natáčení nikdy nezúčastňuji. Jen s Janem Hřebejkem a s Petrem Jarchovským jsme měli takovou nepsanou dohodu, že jsem vždycky na jeden natáčecí den přijel, podíval se na plac, jak to tam chodí, a pak jsme šli do hospody. Trojan mi nezavolal, zřejmě ho to nenapadlo, ale mně to nějak zvlášť nevadí.

Sleduji to celé jen z dálky. Naposledy jsem četl s Trojanem rozhovor, kde si stěžoval, že je málo sněhu, a jestli nenapadne, tak je celý projekt ohrožený. Vím, že tam chce mít všechna čtyři roční období. No a tolik sněhu (podívá se z okna kavárny) tu nebylo snad sto let. Tak já myslím, že to dopadlo dobře.

Nemáte tendenci filmy podle vašich předloh více ovlivňovat? Třeba chodit do střižny?

Ani ne. Četl jsem scénář, a když jsem potkal Petra Jarchovského (scenárista filmu Občanský průkaz, pozn. red.), řekl jsem mu nějaké připomínky a on mě s nimi poslal někam. Začal mi vysvětlovat, že jsem některé věci nepochopil, tak už jsem se v tom dál nerejpal.

A jak jste celkově spokojený s adaptacemi svých knížek?

Ale to já zas docela jsem. Já chápu, že film je úplně jiná disciplína než literatura. Navíc jsem vděčný divák, ale je pravda, že na filmy podle svých knížek se dívám nerad. Ani si nedovedete představit, jak já rozumím hercům, kteří říkají, že se nekoukají na svoje filmy, protože nesnesou pohled na sebe. Když je to dílo vaše, byť jen trochu, tak byste musel být idiot, abyste u toho tleskal. Nechápu, jak si někdo může otevřít svoji knížku, aby si početl.

Jedinou výjimkou v tomhle směru jsou pro mě Šakalí léta. Je tam vidět hotel Internacionál, v jehož stínu jsem vyrůstal, ten film je pro mě takové album fotografií z dětství. A hudbu Ivana Hlase mám taky rád.

Ale na premiéry chodíte, ne?

To jo, dokonce jsem se musel párkrát klanět na pódiu a to bylo úplně nejhorší. Ale chápu, že to k tomu patří.

Režiséři jsou na premiérách nervózní, protože poprvé ukazují svoje dílo. Jak vy? Jste nervózní, nebo to berete tak, že vás se to už netýká?

Já jsem klidnej, protože se mnou už to prakticky nemá nic společného. Vezměte si třeba Šakalí léta – to je dvacetistránková povídka, která nemá děj. No tak, co tam je ze Šabacha? Název… a ten ještě ke všemu není můj, ale ukradl jsem ho svojí ženě Andule, která mi jednou vyprávěla, že její kamarádka má problémy se synem, protože je v šakalích letech.

Já jsem ve výhodě. Když se to nepovede, tak řeknu: „Co já s tim?“ A když se to povede, tak řeknu: „Vidíte, nebejt mě…“ (smích) Je to zkrátka dílo někoho jiného.

Nepřemýšlel jste někdy o tom napsat přímo scénář k filmu?

Já to možná někdy udělám.

To jsem nečekal.

Já bych se to ale musel nejdřív naučit. Myslím, že není od věci, když se scenáristika na škole učí pět let. Musel bych nakoukat hodně filmů. Psát se taky naučíte tím, že hodně čtete, nesečtělý spisovatel je výjimka. Musel bych najít někoho, kdo by mi ke scenáristice něco řekl…

…Petr Jarchovský.

Ten by mi to možná nechtěl prozradit, protože by si vychoval konkurenci. (smích) I když několikrát jsme se o scenáristice bavili, já třeba nikdy nechápal, jak ve filmu oddělit noc a den nebo jak skákat třeba z pondělí do úterý. Já bych tam všude cpal titulky.

Já myslím, že tohle řeší režisér. Spíše by mě zajímalo, co je hlavní motivací k tomu, že by se vám chtělo vystoupit ze světa literatury.

To je jednoduché, mě by hrozně lákalo vidět svou látku zfilmovanou taky od někoho jiného než od Hřebejka, i když ty jeho filmy mám samozřejmě rád. Vzal bych scénář a šel bych za nějakým mladým režisérem. Možná by se mi líbilo, kdyby to natočila ženská. Zkrátka úplně jiný pohled.

Když už jsme zabrousili do světa filmu…V Americe producenti skupují práva na knížky ve velkém a dost často jsou práva na nějakou knihu prodána ještě dřív, než autor napíše první slovo.

To mně nehrozí. Když vyšel Občanský průkaz, tak jsem potkal Ondřeja Trojana a on mi řekl, ať to nikomu nedávám. Ale byl první a nikdo jiný se neozval. Bude to možná i tím, že už jsem tolik spojený s Hřebejkem a s Jarchovským, že už ani nikoho jiného nenapadne mne oslovit.

O VZORECH A O ZAČÁTCÍCH TVORBY

O Občanském průkazu se psalo, že je to vaše nejvážnější kniha…

Ale ne. Tady pořád panuje nedorozumění, které vzniklo z toho, že mě zajímá v literatuře humor, a ten je v Čechách prokletý. Já se nepokládám za nic jiného než za humoristu a to je pro všechny nejnižší patro psaní. 

Ale kritiky na Občanský průkaz byly poměrně příznivé.

Mě kritika moc nezajímá, ale na druhou stranu ji nejde nečíst, takže ji samozřejmě už léta sleduju. Když mi vyjde knížka, tak oni napíšou: „… zase další Šabach, nic světobornýho, ale je to von…“ A u Občanského průkazu mi pochválili asi třicet stránek, které se odehrávají v roce 1969, kdy čeští policajti mlátili Čechy na Václaváku. Tam jsem se o humor také snažil, ale moc to nešlo, takže ta pasáž vyšla víc navážno.  A to kritika ocenila. 

Humor má ovšem v české literatuře tradici, vy sám býváte označován jako pokračovatel např. Haška nebo Hrabala…

Ježíši, co bych za to dal! Jenže já mám obavu, že mě občas řadí spíš ke Švandrlíkovi (smích), samozřejmě nic proti němu. Nicméně v každém oboru, když začínáte, snažíte se někoho kopírovat. Třeba když začínáte kreslit a zkoušíte nakreslit Mickey Mouse přesně jako Disney.

Vy jste tedy kopíroval koho?

No tak, asi toho Hrabala, no. Formálně ho napodobíte velice rychle, občas se někdo pokouší ho i parodovat, ale podobné pokusy vyznívají trapně. On měl v psaní svou vlastní poezii a estetiku, můžete skládat věty podobně jako on, ale co dál? Já jsem nikdy nenapsal větu jako Hrabal, to ani nejde, ale ten pohled na některé věci bude asi podobný. Outsideři, hospody – a jste zařazen.  Já jsem kdysi použil bonmot, že Hrabal skrýval svou vzdělanost, aby měl blíž k lidem, které měl rád. Já jsem na tom přesně naopak, já spíš předstírám, že jsem vzdělanější, než ve skutečnosti jsem. Abych to ale nějak uzavřel, to, že na začátku, než se pustíte do vlastní tvorby, potřebujete vzor, je naprosto přirozené. Beatles taky v začátcích, když hráli v Hamburku, nehráli ani jednu vlastní písničku.

O MLÁDÍ, O DĚTSTVÍ, O RODIČÍCH, O PRVNÍCH KNÍŽKÁCH

Vy působíte dojmem, že jste se stal spisovatelem tak nějak náhodou. Co byla motivace k tomu, že jste začal psát?

Byla to náhoda, já jsem začal psát poměrně pozdě, kolem třicítky, do té doby jsem to nezkoušel. Když děláte nočního hlídače, tak vás nebaví pořád jenom číst. Tak jsem začal psát. Ale dodneška s tím nejsem úplně srovnaný. Jsem na volné noze, dokonce mám v nějakém lejstru napsáno, že jsem spisovatel, ale mě to uvádí spíše do rozpaků. Slovo spisovatel má totiž velkou hodnotu.

Většina lidí má tvůrčí ambice v mládí, později je ztratí a najdou si „nějakou normální práci“. Váš postup byl tedy opačný, ale skutečně jste v pubertě nesnil
o tom, že budete spisovatel?

Opravdu ne. V pubertě jsem zkoušel psát básničky, ale ty mi zoufale nešly, tak jsem toho nechal.

Asi jste hodně četl. Byl jste mladý intelektuál s knihou v podpaží?

Četl jsem hodně, to mě bavilo. Ale intelektuál jsem asi nebyl, spíš puberťák s knihou. Tahal jsem s sebou všelijaké tlusté knihy a spousta z nich mě vůbec nebavila. Prostě pubertální snob.

To mi moc nejde dohromady s tím „sígrovstvím“, které reprezentují postavy vašich knih.

Proč ne? Dejvice byl takový tavicí kotel, kde se to všechno míchalo. Můj fotr byl lampasák, fotr mého nejlepšího kamaráda byl tou dobou v kriminále…  

Říká se, že dejvický underground dělaly děti lampasáků.

My jsme nebyli underground, o tom nevím. Já si underground představuji jako něco těžkého, tady to byla spíše bluesová poloha, taková divná směsice. Měli jsme akorát dlouhé vlasy a to bylo v té době poznávací znamení.

Jak to vypadalo u vás doma, když jste dospíval?

Samozřejmě byly boje. Ale já jsem si svoje vlasy vybojoval přes mámu. Otec totiž vyhrožoval, že mě ostříhá v noci, až budu spát. A já šel za mámou a vyděšeně jí říkám: „Dyk mi může vypíchnout voko, když ke mně pude v noci s nůžkama“. Máma se šíleně lekla a potom ho neustále hlídala, aby se ke mně s nůžkami nepřibližoval.  

Rodiče byli sečtělí, nebo i vaše záliba v literatuře byl vzdor?

Táta byl na lampasáka dost vzdělaný, uměl několik jazyků. Máma měla zase smysl pro humor, v tom otce naprosto převyšovala. Já jsem se nikdy nezasmál jedinému jeho fóru a on ani jednou mému. To bylo jako bychom mluvili každý jinou řečí. Jeho vtipy byly lascivní a moje na něj byly asi moc jemné.

Knihovnu jste doma měli? Tam jste čerpal?    

Knížky jsem si půjčoval spíš od kamarádů. Dětskou knihovničku jsme si s bráchou budovali úplně z ničeho, otec nám žádné Rychlé šípy nepředal. On asi na čtení v mládí neměl čas, byla válka, všechno bylo složitější. Když jsem později začal jezdit k babičce na prázdniny, prolezl jsem půdy a tam jsem pár knih našel. Tam začalo moje formativní čtení.

O ŽIVOTĚ ZA NORMALIZACE A O EMIGRACI

Když jste dospíval, probíhala normalizace. Jak na to vzpomínáte?

Děsná doba, bylo to příšerný! Žili jsme poměrně veselý život v dost neveselé době. Všude byli policajti a největší problém představovaly vlasy. Tenkrát existovala pracovní povinnost, musel jste mít v občance razítko, policajti neustále kontrolovali, jestli nejste příživník. Takže s dlouhými vlasy jste byl jako štvaná zvěř. Ti chytřejší se nechali ostříhat a šli do tesilu a policajti je nikdy nezkontrolovali, i když nemakali třeba dva roky. Jenže my jsme byli poctivý „máničky“ a odmítali jsme se zaprodat.

Mluvíte o normalizaci jako hnusné době, přitom vašim knížkám bývá vyčítána jistá nostalgie a smířlivost.

Ale i v hnusné době můžete zažít pěkné věci. Vždyť už existují i komedie z koncentračních táborů. Spousta lidí by řekla, že je to svatokrádež. Jenže když slyšíte mluvit o koncentrácích Lustiga, tak to taky zní jinak, než od někoho, kdo má vážný pohled na svět. My jsme se především snažili nenechat se tou dobou zkazit.

Co tedy mohl člověk za normalizace dělat?

Je pravdou, že se hodně chlastalo. Scházeli jsme se po hospodách a balili jsme holky. To se generačně moc nezměnilo. Vždycky jde o holky, z toho jsou největší radosti i smutky.

Pak tu byla ještě možnost emigrace.

Emigrace je složitá věc. Kamarád žil před revolucí v Torontu a mě hrozně překvapilo, když mi vyprávěl, jak se ti emigranti mezi sebou nesnášeli. Vlna z roku ’48 se nesnášela s vlnou z roku ’68, pak tam byli lidi, kteří emigrovali v sedmdesátých letech, ti se taky se všemi nesnášeli, no hrůza. Všichni se zkrátka nesnášeli dohromady a hledali mezi sebou fízla.   

Někteří z vašich kamarádů ale emigrovali…

Spousta. Hodně jich ovšem utíkalo, aby vyřešili svoje osobní problémy. Utíkali před ženami, před alimenty, před vlastními rodinami a tak. Prostě v bodě A udělali průšvih, tak zdrhli do bodu B.

Vy jste o emigraci nikdy nepřemýšlel?

V roce ’69 jsem v Londýně čekal na loď do Kanady, měl jsem vyřízené všechny papíry, seděl jsem v přístavu v čekárně a byl jsem rozhodnutý, že začnu znovu za mořem. Jenže nás tam sedělo víc Čechoslováků, všichni tam sprostě nadávali a pomlouvali ostatní. Tak jsem si řekl, že s takovými lidmi nikam nepojedu, sebral jsem se a šel jsem pryč.

Nebyl to ovšem jediný důvod. Bylo mi osmnáct, na emigraci jsem byl mladý. A další důvod byla rodina. Já jsem si skutečně nedovedl představit, že bych už nikdy neviděl matku. Navíc bych tím zcela jistě zlikvidoval otce.

Jaké bylo setkání s kamarády, kteří emigrovali, po revoluci?

Přijely úplně jiné bytosti, vyzařovalo z nich sebevědomí, měli peníze. Dělali si z nás trochu srandu. My jsme byli takové šedé myšky, na které dolehla tíha normalizace. Všichni byli veselí, vyprávěli zážitky, objednávali panáky a ukazovali nám fotky svých baráků. A spoustu lidí, kteří tady zůstali, tím začali štvát.

My Češi máme s emigranty problém…

To je pravda. Podle mě je to normální žárlivost. Oni nám ukázali, čeho se dá ve svobodném světě dosáhnout a co s námi udělal komunista. Já jsem s nimi problém neměl.

O DISENTU A O SVAZÁCÍCH

Lidé, kteří prožili 70. a 80. léta v Československu, se dnes dělí na disidenty, šedou zónu, underground atd. Kam byste zařadil sebe?

Předně, já nemám tohle škatulkování rád. Vždycky tam byl přesah z jednoho do druhého. Ale kdybych měl přece jen zkusit odpovědět na vaši otázku, zařadil bych se jako zmatený mladík, který později začal, ne úplně nadšeně, kolaborovat.

Kolaborovat? To jste na sebe dost přísný.

No prostě, tichá spolupráce. V momentě, kdy jste se oženil a narodily se vám děti, měli vás v podstatě v hrsti. Samozřejmě jsme odmítali lézt do strany a do všech těch různých spolků. Oni vám rozdali karty a vy jste přesně věděl, jak na tom jste. Hned na začátku vám řekli, co se smí a nesmí a jaké to bude mít důsledky. V tomhle byl ten režim, chtělo by se říci, skoro až férový.

Mluvil jste o přesahu z jednoho do druhého. Byl jste někdy například na nějaké schůzi?

Já jsem dělal v kulturních domech, takže jsem občas musel i mezi svazáky.  Jednou jsem nesl něco na jejich ústředí, tam seděli frajeři v tesilkách a já už nevím jak, octnul jsem se s nimi v hospodě na pivu. Oni měli kravaty, na kterých měli vyšitý znak SSM a já tam seděl jako „mánička“. To byly fakt neskutečný typy, pro mě to byl úplně jiný svět, já jsem do té doby ani nevěřil, že takoví lidi existují. Budoucí straničtí kádři. 

O čem jste si povídali?

Oni to celé nějak blbě pochopili a měli tendenci mě vzít mezi sebe do kolektivu. Tak jsme se tam samozřejmě přiožrali. A já jsem začal nadávat na skupinu Olympic, že hrají bláboly a že se zaprodali režimu. A jak jsem nadával, tak jsem máchnul rukou k pódiu, nad kterým visela ruská a československá vlajka a jeden z nich se zvednul a šel to sundat. Já nechápal, o co jde, a jeden z nich povídá: „Tady soudruh Petr má pravdu, to jsou pro nás příliš drahé ideály na to, aby nám pod tím trdlovali.“ Večer tam měla být nějaká diskotéka a oni mi děkovali, že chci bránit ideály, že nechci, aby se pod vlajkami tancovalo disko. Měl jsem pocit, že jsem pronikl do týlu nepřítele.

Ve vašem životopise se uvádí, že jste pracoval jako noční hlídač. To zní hodně „disidentsky“.

To jo, ale já jsem to dělal, protože jsem přes den měl na starost syna. Já jsem se s těmi pravými disidenty moc nestýkal. Ovšem jednou jsem byl na mejdanu, kde se podepisovala Charta. Seděl jsem tam se svojí ženou, která byla těhotná, a když s tím lejstrem došli k nám, tak se podívali na její břicho, řekli: „Vy ne,“ a šli dál. Kdybych byl svobodný, nebo jsem měl víc vypito, tak jsem Chartu možná podepsal.

O PSANÍ

Spousta lidí vás vnímá jako člověka, který jde večer do hospody a pak druhý den jenom napíše, co tam slyšel. Ptát se, jestli je ten pohled zjednodušující, je samozřejmě nesmysl, ale rád bych se vás zeptal, nakolik vám to vadí.

Mně to moc nevadí, protože já jsem ze vzduchu ukradl opravdu docela dost příhod. Vadí mi, když někdo řekne, že jenom kradu příhody, pak je sepisuju, a že to není žádnej kumšt. To může říct jenom člověk, který nikdy nepsal. Skoro každý umí vyprávět příhodu tak, že se ostatní zasmějí, ale zkuste mu dát do ruky tužku. Vyprávění v hospodě a psaní knížek jsou dva rozdílné světy.

Jak tedy u vás vypadá proces tvorby?

Hodně dlouho něco nosím v hlavě a když mám pocit, že už jsem toho nastřádal dost, tak si sednu a zkusím napsat první dvě stránky. A pak si kolikrát řeknu: „Tudy ne,“ a zahodím to. Pak to zkouším znovu a znovu a pak najednou přijde moment, kdy se chytnu a najdu otvírák na tu věc. To je vzácný moment.

To zní jako metoda pokus-omyl?

Nejdříve si musíte vyjasnit spoustu technických věcí, jestli psát v první osobě, nebo je lepší třetí. Já se vždycky dost složitě probírám všemi možnostmi, jak by šla ta věc napsat. Pak většinou skončím u první osoby. To má spoustu výhod, dostává to čtenáře rychleji do děje atd. Ale také je tu spousta úskalí, nemůžete třeba pracovat s budoucím časem.

Přišel jsem na to, že kdybych své texty zkracoval, co by to šlo, dostal bych se k anekdotě. Takže já se snažím psát knížku tak, jak se má vyprávět vtip, to znamená nepřetáhnout expozici, dělat dramatické pauzy, správně načasovat pointu atd. Dobrá knížka především nesmí zestárnout. Je třeba chyba utíkat k dobovému slangu mladých lidí, je to sice vděčné, ale za pět let tomu nebude nikdo rozumět.

Anekdoty se ve vašich knížkách opravdu objevují často a bývá vám to ze strany kritiků vyčítáno.

Neznám nic lepšího, než je dobrý vtip. Třeba židovské vtipy, tam je na velice malé ploše řečeno vše. Zajímavé je, jak vtipy vznikají. Já se lidem, kteří dokážou vymyslet vtip, obdivuji.

Takže když vás chce někdo potěšit, má vám říct anekdotu?

Ale pozor, já nepokládám lidi, kteří vypráví vtipy, za vtipné. Vtipný je člověk, který vtipně reaguje. Někoho, kdo přijde a začne mořit společnost vyprávěním deseti vtipů za sebou, upřímně nenávidím.

Nosíte do hospody zápisník?

Ne, připadal bych si trapně. Na lístečky si píšu až doma.

O UČENÍ A O AUTORSKÝCH ČTENÍCH

Ve škole učíte tvůrčí psaní. Jak se psaní učí?

Já ho moc neučím, spíše si přečtu jejich práce a řeknu jim, co se mi líbí a co ne. Ale že bych měl lekci, kde bych třeba vysvětloval, jak se staví věty, to ne.

Sám jste říkal, že dobré psaní je otázka řemesla. Něco tedy je možné studenty „naučit“?

To ano, teď jsme se třeba bavili o přechodníku. V češtině je to zapovězená věc, přitom je tak užitečná. Jeden přechodník vám ušetří pět vět. Nebo psaní dialogů: Já závidím Angličanům, kteří pořád píšou „he said“ a „she said“ a nelámou si s tím hlavu. V češtině můžete napsat „řekl“ a „řekla“ jen jednou. Potom už musíte hledat slova jako „pravil, zívnul, odkašlal, utrousil“ atd. V češtině se nesmí totéž slovo napsat na jednu řádku, dokonce by nemělo být ani v následující řádce. Když má někdo „dům“, tak na další řádce nemůže jít „domů“. To jen tak na okraj.

Tvůrčí psaní se v podstatě učí už na základní škole. Psal jste rád slohy?

Slohová cvičení na základních školách jsou víceméně zločin, protože hlavní, co se známkuje, je pravopis, a to je chyba. Když bude mít Pepíček popsat, jak trávil prázdniny, bude chtít napsat, že byl v Karlových Varech, a nebude vědět, jak se Karlovy Vary píšou, tak radši napíše, že nikde nebyl, a je to. Tvůrčí psaní by se ovšem mělo učit od první třídy. Stejně tak rétorika. Podívejte se na televizi, když se dělají ankety. Všichni odpovídají jedním slovem, protože se neumí vyjádřit nebo se stydí mluvit. Já občas jezdím na diskuse, tam je plný sál a nikdo se na nic neptá. Pak nechápu, proč tam lidi chodí.

Besedy, autorská čtení, autogramiády. I tyto věci dnes patří k práci spisovatele. Baví vás to?

Občas se něco povede, ale nemůžu říct, že by mě to vysloveně bavilo. Já jsem původně knihovník, a proto mám slabost pro knihovnice na malých městech. Zkrátka vím, že když tam přijedu a přijde se podívat třeba dvacet lidí, bude to událost. Beru to jako pomoc kolegyním.

Na autorská čtení jezdíte?

Občas. Ale určitě méně než moji kolegové, nejsem exhibicionista ani se tím nemusím živit. Já se dost stydím, na pódium lezu rozklepaný a pak si tam sednu, kouknu do první řady a tam se mi chlap úplně nenávistně dívá do očí. Potom se z vystoupení stává boj o přežití. Nejraději čtu v Holešovicích v klubu Cross, tam mám své publikum.

To je ten klub, kde hraje taneční muzika, všichni mají na hlavě dready a vzduchem se line vůně marihuany?

Přesně, je to zázrak, že mě tam vůbec zvou. Ale když tam čtu, smějí se, tleskají, a to je úžasný pocit. Samozřejmě je to dané i tím, že jsou všichni zhulený. To prostředí mě tak nadchlo, že jsem tam umístil děj jedné své povídky z poslední knížky Škoda lásky.

O HISTORKÁCH

Když takhle do svých knížek čerpáte z vlastních zážitků i z odposlechnutých historek, stalo se vám někdy, že se někdo ozval s nelibostí?

Ne, já používám výhradně historky svých přátel. Příhodu z druhé ruky bych si použít netroufl. I když jsou samozřejmě historky, které se podle vyprávění přihodily asi dvaceti lidem. Musíte pořád naslouchat. Například v Občanském průkazu jsou scény s modrou knížkou, a mě by skutečně nenapadlo, že si někdo dal do pusy citron a kus měděného plechu a snažil se vyrobit si v hlavě elektrický proud, aby nemusel na vojnu. A to se opravdu stalo.

To asi skutečně člověk nevymyslí od stolu.

To nejde. Ovšem nakonec je úplně jedno, jestli se něco opravdu stalo, nebo ne. Můžete si vymyslet cokoli. Úkolem spisovatele je ovšem napsat vše tak, aby čtenář uvěřil, že se to opravdu odehrálo.

Když používáte historky jen od svých přátel…

Ty moje knížky ale nejsou jenom o historkách. Tam je i spousta volného psaní. Knížka z historek by nefungovala, knížka musí mít páteř, historka je jen ozdoba. Já si k psaní nesedám s tím, že mám potřebu napsat příhodu. Vždycky si musíte klást větší cíle, protože spoustu věcí poztrácíte cestou. Když budete dělat ptačí budku a v hlavě si budete představovat, že stavíte katedrálu, vyjde vám z toho poctivá ptačí budka. Ale když si budete od začátku představovat ptačí budku, neuděláte nic.

Není dnes těžší sbírat materiál? Je spousta jiné zábavy, internet, televize atd. Dříve se lidé scházeli k povídání přece jen víc.

Já nevím, mám pocit, že se pořád něco děje. Třeba včera. Honza Babka šel roklí, to je třešňový sad v Dejvicích, a chtělo se mu čůrat, tak si stoupne ke stromu, a když se otočí zpátky, stojí proti němu veliký pes. Řekl si, že s cizími psy se musí opatrně, tak začal mumlat: „Kterej ty seš, pocem, no ukaž se.“ Skloní se k němu a říká si: „Sakra, ten má nějakou velikou hlavu.“ A ono to bylo divoký prase.

A to je přesně ono. Já si nikdy nesednu k počítači s potřebou napsat, že šel Honza Babka roklí. Ale třeba to jednou použiju.

Text: Tomáš Hodan
Foto: archiv