Pavel Renčín: Psaní se mi zaseklo drápkem do duše

Nová fantasy vlna už několik let bičuje břehy celého světa. A díky úspěchům Pána prstenů, Harryho Pottera a dalších vlajkových lodí tohoto žánru povstalo také u nás hned několik výrazných spisovatelských osobností, které o sobě dávají stále zřetelněji vědět. Jednou z nich je i Pavel Renčín, autor populárních románů Nepohádka, Jméno korábu, Labyrint a především zatím dvoudílné trilogie Městské války, v níž samotná Praha ožívá a... umírá.

Začněme zeširoka. I dnes, kdy je fantasy v podstatě nejprogresivnějším literárním žánrem vůbec, se najdou mnozí, kteří si pletou žánr fantasy se sci-fi, tedy s vědeckou fantastikou. Můžete jako autor od fochu jednou provždy oba dva směry rozseknout?

Tak podle mě jsou sci-fi příběhy o tom, „co by se stalo, kdyby...“. Vycházejí z nějaké současné situace, ze stavu dnešního univerza a přemýšlí nad tím, jak by mohl vypadat svět pod vlivem technologických změn, co by se mohlo stát, kdyby tu přistáli marťani anebo kdyby tu vybuchla atomová bomba. Oproti tomu fantasy příběhy jsou bližší spíše klasickým bájím, legendám a hrdinským příběhům, které byly vyprávěny už u pravěkých ohňů. Jen je autoři přenášejí do nových prostředí a světů. Nicméně sci-fi a fantasy jsou jen dvě základní kategorie, které se pak ještě do široka větví, a i díky tomu je už dnes mnohdy složité žánrově rozlišit, co je vlastně co. Já sám se ani nevidím tak jako autor klasické fantasy, ale spíš inklinuji k fantasy „současné“. A třeba ta je sama o sobě docela hybrid. Vychází z našeho dneška, ve vyprávění figurují předměty i situace z běžného života a heroickým říším, jak je známe třeba od Tolkiena, a všem těm Conanům jezdícím na brontosaurech je to celé poměrně dost vzdálené. Vlastně se skoro jedná o jiný žánr.

A co vám imponuje právě na tomto subžánru? Jaká byla cesta k současné fantasy?

V klasické heroické fantasy (pozn. red.: J. R. R. Tolkien, Robert E. Howard a další) už jsem pro sebe neviděl prostor. Neviděl jsem nic, co bych mohl přinést nového. A bohužel ono přinášení nového je pro mě základní smysl psaní. Prostě mě baví psát originální příběhy, zasazené do kulis, které nejsou pořádně zmapované. Baví mě nacházet nové souvislosti tam, kde je nikdo nehledal, vidět zvláštno za normálnem. Kdybych měl pocit, že dávám vlastní příběh do světa, který už nikoho ničím nepřekvapí, cítil bych to pouze jako variaci. A když už se s tím dřu, nevidím důvod proč jen chodit po stokrát prošlápnutých cestách.

Spisovatelství vás neživí, v „normálním“ životě pracujete jako vysoce postavený manažer v jednom velkém komerčním rádiu. Jak se tyhle dvě práce snoubí? Jak se vlastně z kravaťáka stane spisovatel?

Psát jsem začal mnohem dřív, dlouho před vstupem do komerční sféry, a prostě se mi tahle činnost zasekla drápkem do duše a bují si tam, aniž bych s tím mohl cokoli udělat. A co se týče snoubení – moje práce mě určitě naučila jistou cílevědomost a dala mi rytmus a úkolovou orientaci. Takže pro mě není problém psát každý den, a když mám nějaký cíl, jsem schopen se vydat jeho směrem. To ano, takhle to do sebe pasuje. Ale jak říkám, psaní tam bylo dávno předtím, jen jsem ho v posledních letech dokázal uchopit trochu pevněji a od roku 2006 už dostává jisté kontury a píšu pravidelně.

A onen zmíněný drápek se zaťal kdy přesně?

Tak nějak po vydání prvního románu Nepohádky, který jsem sám o sobě psal snad pět let. Pořád jsem pauzíroval, nebyl schopný se k čemukoli dokopat a mohl jsem co půl roku začínat znovu, protože jsem se pořád měnil a věci viděl jinak a pak zase jinak, následkem čehož jsem text neustále přepisoval a přetvářel.

Ale jakmile kniha vyšla a já poznal, že ji prostě jde napsat, že to jde dotáhnout do konce, celé se to nějak usadilo. A u každého dalšího románu jsem už viděl i ten cílový praporek. Od začátku. A najednou další kniha trvala už jen rok, další pak rok a půl a šlo to.

A když se člověk podívá na svůj první román a znovu si ho přečte, vidí v něm chyby začátečníka, nebo je nevnímá?

Určitě vidí. Teprve jsem se učil, co je to vlastně román. Do té doby jsem psal jen povídky. Z Nepohádky by se dala vyškrtat třeba i čtvrtina příběhu a textu by to prospělo. Ale zas výsledek je poplatný své době, vznikal víceméně amatérsky, bez nějaké velké redakce, a tak v podstatě i vypadá. Na něčem se člověk formu musí naučit. A když se přitom i dobře baví, a já si prolínání našeho světa s pohádkovým vážně užíval, je všechno, jak má být.

Jedním z podžánrů současné fantasy je i městská fantasy, široce řečeno fantasy příběhy situované do prostředí dnešních měst. Těmto příběhům se pak věnujete nejčastěji. Proč? Co vás tolik láká na městě? A proč je městská fantasy tak oblíbená?

Asi proto, že je snadno čitelná, a to i pro lidi, kteří jinak fantasy tolik neholdují. Klade totiž mnohem menší nároky na fantazii. Vychází ze světa, který lidé dobře znají, a dál ho rozvíjí. A taky je to pořád ještě novinka. Klasická vysoká fantasy stála ve světě na vrcholu třeba před třiceti čtyřiceti lety, zatímco městská fantasy tehdy byla ještě v plenkách a její vliv začal kulminovat až v devadesátých letech a po roce 2000. Navíc města mají neuvěřitelně silný duch místa.

Stejně silný jako Tolkienův elfí les Lothlórien a další klasické fantasy destinace?

Třeba. Ale to si musí každý posoudit sám, které z těchto míst na něj působí více. A také dost záleží, jak daleko chce onen čtenář utéct od reality. Tolkienův svět stojí od všedností nejdál, jak to jen jde, nemá s námi společného vůbec nic. Naopak město je všední realita. Alespoň do momentu, než ji někdo nějakým způsobem oživí a zpestří. Takhle třeba můžete vzít knížku do ruky a vydat se ulicemi, kde se odehrává její vyprávění, a budete z toho mít zážitek, který vám nic jiného nedopřeje.

A co nějaké zahraniční vzory, nebo alespoň oblíbení autoři vztahující se k městské fantasy? Jaká jména jsou pro vás důležitá?

Přečetl jsem pár Gaimanů (pozn. red.: Neil Gaiman je současný britský fantasy autor, pravděpodobně nejslavnější spisovatel městské fantasy), ale obecně moc městskou fantasy nečtu. Ono to ani moc nejde. Buď tam nacházím věci, které se mi nelíbí, anebo naopak se mi líbí příliš a pak mě mrzí, že jsem na ně nepřišel sám. A taky se trochu bojím, že by se mohlo potvrdit, kolik skvělých nápadů už napsal někdo přede mnou. Lepší nevědět (smích).

Co tedy sám autor čte?

Fantasy i sci-fi, ale popravdě to tvoří maximálně tak třicet procent mojí četby. Zbytek vyplňuje běžná nefantastická beletrie a krásná literatura. Jo, dřív jsem fantastiku drtil víc a orientoval jsem se hlavně na kvalitu. Henlein, Card, Silverberg, Asimov, Herbert, britská fantasy, to mám přečtené skoro všechno, co u nás vyšlo. 

Vaším zatím posledním velkým projektem je románová trilogie Městské války, jež se odehrává v Praze a ve fantaskním světě, který paralelně existuje s tím naším. Jen ho obyčejní smrtelníci nevidí. První díl s názvem Zlatý kříž vyšel před rokem, díl druhý, Runový meč, pak před několika týdny. Jak vznikl nápad hledat v Praze něco takového?

Ten nápad je v podstatě vyústěním dlouhé linie příběhů, se kterými jsem coby s povídkami začínal. Většinou se týkaly právě prolínání fikce a reality a hodně taky měst a řekněme jejich „procitání“. A proč vlastně ne? Města jsou neuvěřitelně složité systémy, propojené tisícovkami kilometrů kabelů, rozvodů, sítí, stok, kolejí a žijí v nich statisíce lidí. Proč by v něčem takovém nemohla existovat nějaká transcendentní, sebe sama maskující inteligence? Tuhle myšlenku jsem nakonec dovedl právě v Městských válkách ad absurdum, do momentu, kdy ona města ožívají přímo jako živé bytosti, které v sobě sdružují superkoncentrovaného genia loci celého toho polis. Města jsou živá, to je podstata Městských válek, jsou to bytosti, které žijí v pozadí, a přesto má každé jejich rozhodnutí fatální vliv na náš svět. A v pozadí, pod povrchem, žijí už stovky let, od dob husitství, kdy došlo k velkému střetu, který je málem zničil.

Co se dá ještě o Městských válkách prozradit? Co je na nich pro vás nejzajímavější?

Městské války jsou příběhem z dneška, ze současné České republiky, který vypráví o jistém chlápkovi, Vaškovi Vranovi, trochu frajírkovi, jenž se živí jako finanční analytik a nemá skoro žádný problém. Žije si nad poměry, svůj život kontroluje prostřednictvím peněz, na každý trabl má někoho, kdo jej za něj vyřeší. Prostě prototyp úspěšného člověka, který má všechno, co potřebuje, ale přitom není nijak zvlášť šťastný, emočně je krapet plochý a důležitá je pro něj hlavně jeho práce. A přesně na tohohle maníka jednou v podvečer, v Havlíčkových sadech na cestě z práce, vyskočí stvoření, které nikdy neviděl, zjevně z jiného světa. A v zápětí se objeví další podivný muž s kroužkovou košilí pod kabátem, který ho zachrání, ale přitom sám zemře. Tohle pak uvrhne Vaška do víru událostí, díky nimž pochopí, že Praha má druhou tvář, o níž vůbec netušil, a proti jeho vůli ho tenhle svět vtáhne do sebe a odhalí se mu v celé své kráse.

Hlavou mystického univerza je pak krásná žena, královna Praha, která, ač obklopena suitou rytířů, umírá, protože ji kdosi napadá zvenčí a snaží se ji zničit. A přestože nikdo neví proč, Vašek Vran je jediný, kdo může Praze pomoct. Tedy je třeba hrdiny, jímž tenhle pásek rozhodně není. Ale musí se jím stát, protože už není kam utéct, a musí se celé situaci postavit čelem. A to je pro mě možná to nejzajímavější. Ta proměna ze zbabělce v někoho hodného pozornosti plus možnost představovat si, jak bych se v podobné situaci zachoval já a jak by se zachovali lidi kolem mě. Kovaní fanoušci fantasy očekávají, že hlavní hrdina bude skutečně bez bázně a hany a že když se objeví nějaká potvora, on na vteřinu nezaváhá a na místě ji umlátí židlí. Ale realita je jiná. A Vašek je právě syn našeho světa.

Ale nakonec se hrdinou stane...

Protože musí, chce-li přežít. Časem se obě reality protnou, začnou se vzájemně ovlivňovat a před následky toho všeho se už není kam schovat. A stejně tak dospěje, protože pochopí, že existují věci, za které má smysl bojovat. A hlavně se schyluje k válce měst, v níž prostě nepůjde stát stranou. Ale k tomu dokonalému propojení obou světů a totální devastaci zaběhlých pořádků dojde až ve třetím díle, který je momentálně ve stadiu příprav.   

Mimochodem ten Vašek Vran má nějaký reálný předobraz?

Každý z nás nějakého takového člověka zná, nebo jím dokonce i trochu je. Osobně mám kolem sebe takových lidí fůru.
A stejně tak je ve Vaškovi určitě i něco ze mě. Alespoň zpočátku je on moje horší já (smích).

Krom Prahy, královny, jejíž „vlasy voní Vltavou a jež na hlavě nosí onyxovou korunu se stovkou věží“, pak v Městských válkách vystupují a budou vystupovat i personifikace dalších měst. Brno, Hradec Králové, Ostrava, Vysoké Mýto, Beroun, Žďár a další. Jak jste tvořil tyhle postavy, když v těch městech nežijete?

Samozřejmě to chce o daných místech hodně nastudovat, pošťárat se v historii, v legendách i v současnosti. Ale stejně tak jsem vycházel i ze „všeobecného“ povědomí, které většina lidí o oněch městech má. Proto má například Brno v příběhu dvě podoby: podobu síly, ohnivého draka (pozn. red.: podle pověsti o „drakovi“, který visí u stropu v průjezdu u Staré radnice) se šupinami v barvách jednotlivých městských částí a také podobu malého chlapce se stříbrem prokvetlými vlasy a s ohnivýma očima. Ten zas ztělesňuje jakousi nevinnost Brna. Oproti tomu třeba Ostrava povstala jako drsný a chlapácký horník, který nejde pro ostré slovo a čin daleko a místo ruky má jako argument obrovskou sbíječku. Vysoké Mýto je historický měšťan, Beroun má podobu medvěda, Karlovy Vary ztělesňuje kentaur, který má místo oka objektiv filmové kamery, vytrvale se napájí becherovkou a čte si k tomu Utrpení mladého Werthera... prostě jsem se do oněch postav měst snažil dát něco zajímavého z jejich minulosti i přítomnosti. Ale do hloubky jsem se zatím dostal jen u některých, mnohá města ještě potřebují pořádně rozpracovat.

Už takhle je svět Městských válek dost košatý a evidentně ho hodláte ještě rozšiřovat. Znamená to, že máte našlápnuto vytvořit nějakou opravdu velkou, ucelenou a detailně propracovanou říši? Takovou, která by už spadala do „high fantasy“, jakou tvořil například právě J. R. R. Tolkien?

Pravda, trošku se mi to epicky rozpíná a je pravda, že se snažím k vysoké fantasy vědomě směřovat. Chtěl bych napsat high fantasy, jen ze současnosti. Chtěl bych nechat procitnout všechna města, a nejen u nás, líbilo by se mi, kdyby takhle povstal a prošel přeměnou celý svět. Zjistit, co by se stalo, kdyby povstala celá nová pseudohistorická společnost, a jak bychom na to reagovali my, to je vážně lákadlo.

Více info na: www.pavelrencin.cz

Text: Daniel Storch
Foto: Archiv Pavla Renčína