Jakub Dvorský: Občas se musím nutit si hrát

Jméno dvaatřicetiletého výtvarníka a počítačového návrháře Jakuba Dvorského bylo známé už dřív, především ale na scéně hráčů počítačových her. Nyní, s příchodem nového snímku Jana Svěráka Kuky se vrací, však Jakubova hvězda září víc než kdy jindy. Není divu. Právě on dal postavičkám z lesa nedaleko skládky reálnou tvář. Právě on stvořil Kukyho a celý jeho pochmurně laskavý vesmír.

Vaše jméno, potažmo jméno vaší společnosti Amanita Design, se proslavilo nejdříve hlavně v souvislosti s počítačovými hrami Samorost a Machinarium, za které jste všude po světě dostali spoustu cen. Hráli Jan Svěrák nebo jeho syn Ondřej někdy nějakou?

Hráli, ale Honza Svěrák mě kontaktoval v době, kdy samotné hry ještě neznal. Respektive kdosi mu doporučil, aby se podíval právě na Samorost, a když to viděl, asi si uvědomil, že právě přesně takový přístup hledá pro Kukyho. Takže mě nakonec oslovil. Ale ke hrám se dostal až později. Nicméně hráli je oba a prý byli moc nadšení. Otec i syn (smích).

Tohle byla vaše první zkušenost se světem velkého filmu? Na vašich firemních stránkách jsem viděl několik hudebních klipů, animací...

Kuky neměl s Amanitou mnoho společného, byla to moje záležitost a pravděpodobně první opravdu komplexní projekt, při němž jsem si mohl film osahat ve všech fázích výroby. Přesto jsme se ale s Amanitou už jednou blízko k té opravdové, vysoké kinematografii dostali. Jednou nás kontaktoval Darren Aronofsky...

...počkejte, myslíte režiséra Darrena Aronofskyho, co natočil Rekviem za sen, Wrestlera a Fontánu? TOHO Darrena Aronofskyho?

Právě toho. On je docela zapálený hráč a ve světě počítačových her se pohybuje už odmalička. A poté, co se dostal k naší produkci, se nám ozval s tím, že by rád začal natáčet temnou animovanou sci-fi se zajímavým scénářem a že by chtěl, abychom na tomto projektu nějak participovali. Udělali jsme proto pár návrhů, jemu se líbily, proběhly přípravy, ale nakonec to celé bohužel padlo kvůli penězům.

Nepřestávejte, řekněte víc. Lidí od filmu, kteří by se mohli chlubit, že mohli pracovat s touto celebritou, u nás vážně není mnoho...

Ono se toho nedá říct moc. Párkrát jsme se potkali a nakonec se ukázalo, že by to měl být celovečerní animovaný film, natáčený v Praze, řekněme undergroundový, a přesto dost nákladný. Oldschoolová temná sci-fi pro dospělé. Drsnější záležitost, a navíc animovaná klasickou ploškovou animací. Prostě taková retro záležitost, něco na způsob Divoké planety (pozn. red.: Artový animovaný snímek francouzského režiséra Reného Lalouxe, který vznikl v roce 1973 za přispění československých animátorů). Rozhodně ne žádný mainstream.
A asi z toho důvodu je teď celý projekt u ledu, na něco podobného se shánějí peníze vážně těžko. Ale kdo ví, třeba to jednou vyjde.

Dá se říct, že by ve světě filmu, ať velkém hollywoodském, nebo v menším tuzemském, bylo něco, co vás opravdu překvapilo? Něco, co jste dřív jako divák nečekal?

Tak člověk si v natolik kontaktní blízkosti s filmem hlavně uvědomí, jak moc je to všechno náročné. Ve výsledku všechno vypadá jednoduše a snadně, ale až na place pochopíte, kolik je ke všemu potřeba lidí a úsilí. A taky proč jsou všechny ty filmy tak drahé. V kině se koukáte na postavu, co jde po podlaze, a slyšíte nějaké kroky, a jenom na tomhle jednom zvuku dělalo po natáčení bůhví kolik lidí ve studiu. Následně se pak musí ruchy dokonale synchronizovat, to je další neviditelná práce, a podobných oblastí byste při tvorbě filmu našli desítky. Filmy jsou plné zdánlivě skrytých detailů, ale bez nich by se na žádný snímek nedalo koukat.

Jaký byl třeba pocit sedět ve vyprodaném kině při premiéře Kukyho a poslouchat závěrečné ovace s vědomím, že diváci tleskají i vám?

No já byl tehdy hlavně rád, že jsem konečně mohl vidět celý film (smích). Co si budeme namlouvat, natáčení je dost dlouhý proces, a i v případě Kukyho to párkrát vypadalo, že už snad ani není možné, abychom to celé někdy dokončili. A navíc se nemuseli za Kukyho stydět. A když pak ve finále vidíte, že to je fajn, že všechno dopadlo dobře a že je prostě hotovo, cítíte to skoro jako zázrak.

Dá se nějak srovnat proces tvorby filmu a počítačové hry?

I tvorba her trvá dlouho. Roky. Ale konec je více otevřený. I když už jsme hru vydali, vždy se někde začaly objevovat nějaké chybky, které potřebovaly doladit a zalátat skrze patche, takže ona práce nikdy úplně neskončila. Alespoň rozhodně ne v moment vydání na trh. Zato s filmem, jakmile ho pustíte jednou do kin, už nenaděláte nic. Ale jako jo, v podstatě je to podobné.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že právě hra Machinarium měla velký úspěch v Rusku. Čím to je, že právě Rusové berou na tenhle druh poetiky?

Snad se jim líbí právě tenhle styl temné vizuality, ale fakt nevím. A určitě mají Rusové blízko i k melancholickému ladění, nepochybně blíž než Američani. Ale stejně tak i spousta naší inspirace má něco společného s Ruskem. Já mám například hodně rád Juriho Norštejna, geniálního, tehdy ještě sovětského animátora, a rozhodně mi přirostl k srdci víc než američtí animátoři. Asi jsme si nějak bližší.

Myslíte, že i Kuky se dočká v cizině vřelého přijetí? Přece jen i ten je dost jiný...

Je možné, že pro to klasické masové publikum bude Kuky možná trochu silná káva. Ale těžko říct. Svět je velký a lidí jsou spousty, takže někde se určitě nějací příznivci plyšových medvídků najdou. Mnozí už jsou otrávení z dokonalosti 3D animáků a právě proti nim je Kuky osvěžující. Svojí temnotou, přítomností reálné přírody, lesa, opravdové špíny, právě onou jinakostí. Lidé mají rádi překvapení, netuctovost a ty Kuky určitě nabízí.

Jak vlastně probíhala od počátku vaše spolupráce s Janem Svěrákem? To prostě jednoho dne zvedl telefon a ozval se s tím, že pro vás má práci?

No, vlastně ano (smích). Od počátku to celé stálo hlavně na vzájemné komunikaci a byl to jeden velký dialog. Dostal jsem a přečetl si scénář, kde byly všechny základní postavy jen nahozeny a měly pouze abstraktní kontury charakterů, ale jinak byly v podstatě nepopsané. Týkalo se to i samotného Kukyho. Bylo jasné, že jde o plyšovou hračku, která má červenou barvu a pořád se usmívá, ale to bylo v podstatě všechno. Začal jsem si proto kreslit, přicházely na svět první návrhy, ty jsem následně ukazoval Honzovi a on na jedny kývl, druhé se mu zase nelíbily, něco jsem si prosadil já, s něčím přišel on... prostě dialog. A protože to vznikalo poklidně, byla celá tahle tvůrčí část i zábava. Hráli jsme si spolu a tím vymýšleli celý Kukyho svět. A stejné to bylo i při výrobě loutek. Tam už jsme sice měli o poznání méně času a peněz, ale i tak vše vznikalo formou vzájemných dohod a porovnávání jednotlivých názorů. Přímo v dílně jsme s tvůrci loutek rozebírali, který materiál by se na tu danou postavičku hodil nejvíc, zdali by se neměl upravovat tvar, všichni jsme se tak nějak podíleli na všem a každý, kdo se tohoto procesu účastnil, Kukyho a jeho loutkové kolegy a autíčka a domy nějak obohatil.

Jak se to vlastně přihodí, že existuje někdo, kdo si dokáže vymyslet postavičku, která má místo hlavy tuřín? Jak jste na všechny ty zvláštní figurky přišel? Jak vás napadly?

No, u každé takové postavy je nejtěžší asi úplný začátek. Člověk má nějakou obecnou představu, ví, jestli je hodná nebo zlá, že je prťavá a že žije v lese, ale tím v podstatě končí. A leží před ním naprosto bezbřehá škála možností, jak by daná postavička mohla vypadat. Proto taky začínám s hodně hrubými rychlými skicami, se spoustou skic, nebo spíš čmáranic, ale právě v nich jsem s postupem času schopen vidět víc. Je to hra podobná koukání do mraků, v nichž vidíte nějaké postavy nebo předměty, které vám něco připomínají. A i díky náhodě se vynořují tvary, které na počátku v hlavě vůbec nebyly. Ale jak jsem říkal, od skici k samotné loutce vede ještě dost dlouhá cesta. Například právě kapitán Hergot na začátku zas tak úplně jako tuřín nevypadal. Prostě si stejně jako každý tvor prošel svojí evolucí, jen netrvala miliony let (smích).

Ale stejně, není samozřejmostí, aby každý dospělák dokázal vnímat svět takhle poetickým způsobem. Tušíte aspoň, kde by tak mohly být kořeny téhle vaší imaginace? V knížkách, nebo se ono nadání probudilo třeba díky toulkám přírodou?

Děti ve všem vidí něco zajímavého, dokážou se zabavit třeba jen s klacíkem a mě to prostě nějak nepustilo (smích). Ale je pravda občas těžké najít si na podobné nazírání na svět dost času a klidu. Naštěstí já mám takovou práci, při níž se občas musím i nutit si hrát. Třeba jsem jednou takhle chodil na chalupě po lese a hledal klacky. Zajímavé kusy dřeva, které by třeba šlo někdy použít na nějakou postavičku. Ostatně v Kukym jsou vedlejší postavičky, „kompars“, které se jmenují přímo Klacíci, a ti vznikli přesně tímto stylem. Vyrazil jsem si s košíkem do lesa, a zatímco ostatní se vraceli s houbami, já tahal domů větve (smích).

Ony postavičky samozřejmě oslovují svou roztomilostí, právě onou jinakostí... stejně tak je ale možné si představit, že by na někoho, tedy hlavně na děti, mohly působit i strašidelně. Čeho vy jste se vlastně jako dítě bál? Strašil vás třeba právě les?

Asi jsem se bál, ale ne nijak moc. Spíš mě podobné věci vzrušovaly. Jezdil jsem na tábory, kde jsme drželi noční hlídky, a to pro mě vždycky bylo třeba ne úplně příjemné, přesto obrovské dobrodružství, které dokonale bortilo nudu. Možná i to ve mně nějak zůstalo a z toho se odvíjí moje řekněme láska k temnějším motivům. Dospělí mají tendence dětem všechno předkládat v extrémně barevné, zářivé a hodné podobě, ale děti mají rády i druhou stránku mince. Temnotu, občas i nějaké zlé postavy, taky je to zajímá. Kukyho les je zjednodušený archetyp reálného světa, a ten nikdy není jen veselý a jen prosvícený sluncem. Čím dřív se na to děti připraví, tím líp pro ně (smích).

A i Jan Svěrák od počátku prosazoval tuhle vizi, aby z Kukyho nebyla žádná křiklavá disneyovka, ale spíš ponurost z mechu a kapradí?

Určitě jo. Jediné, co mělo být křiklavé, měl být samotný Kuky, který do lesa vlastně vůbec nepatří a i díky tomu vyčnívá a je ve své růžovosti vždycky dobře vidět. Lesní tvorové připomínají les, postavičky ze skládky zase kusy odpadků a Kuky je jenom jeden. Ale hlavně je prostě fajn, že celý tenhle snímek není ve výsledku žádné zjednodušení postavené na černobílém vidění světa. Jak už jsem řekl, tak svět nevypadá. A v tom je Kuky se vrací asi nejupřímnější. Každý má možnost si v něm najít to své. Jako v reálném světě.

Více info na www.kukysevraci.cz a www.amanita-design.net

 

Text: Daniel Storch
Foto: Archiv Jakuba Dvorského, Biograf Jan Svěrák s.r.o.