Výpravy podle starých map, 1. část

Mapy staré mnoho a mnoho stovek let. Dýchá z nich tajemství věků. Staří kartografové je mnohdy zabydlovali všemožnými bájnými tvory, objevovaly se na nich nápisy jako „Terra incognita“ (Země neznámá), „Hic sunt leones“ (Zde jsou lvi), případně „Hic sunt dracones“ (Zde jsou draci). Kartografickému zájmu neunikly samozřejmě ani české země. Jak vypadaly naše tehdejší hranice, co vše bylo zobrazeno ve vnitrozemí? Vydejte se proti proudu času…

Mapa lovců mamutů a jak to bylo ve starověku

Za patrně nejstarší vyobrazení českých zemí, v tomto případě však dílčí, lze považovat rytinu z mladšího paleolitu na hrotu mamutího klu o délce 45 centimetrů, která znázorňuje tábořiště lovců mamutů a okolní krajinu v měřítku přibližně 1:25 000. Její stáří se odhaduje asi na 25 000 let. Čtyři hlavní geometrické motivy zřejmě představují stylizovanou podobu Pavlovských vrchů. Dvojnásobná vlnovka probíhající rovnoběžně s touto kresbou vyjadřuje meandrující řeku Dyji s přítoky Svratkou a Klentnickým potokem. Dvě soustředné kružnice nedaleko Dyje mohou znázorňovat tábořiště, odkud neznámý autor pocházel.

Někdy po roce 141 dokončil v bohatém a kvetoucím egyptském městě Alexandrii uznávaný kartograf, matematik a astronom řeckého původu Klaudios Ptolemaios své nejznámější dílo v osmi knihách nazvané Geografiké hyfégésis (Návod ke geografii). Byl to právě on, kdo vyslovil požadavek, aby se poloha jednotlivých míst na zemském povrchu udávala pomocí zeměpisné délky a šířky. V první knize se Ptolemaios zaobírá vymezením pojmů geografie a chorografie, tedy podrobnému popisu větších zeměpisných celků. Druhá až sedmá kniha podávají charakteristiku tehdy známého obydleného světa – oikumény, poslední kniha pak obsahuje výběr nejvýznamnějších měst. Autor využíval ke své práci kromě tehdejší geografické literatury rovněž nejrůznější poznatky mořeplavců, obchodníků i zprávy z vojenských výprav. K sepsanému textu existuje i mapa, tzv. Ptolemaiova mapa světa, ovšem nejspíš jde o pozdější práci jiného autora. Dlužno dodat, že například pro severní polovinu Evropy získal Ptolemaios podstatně méně informací než třeba pro oblast Středozemního moře. Z toho potom logicky vyplývaly četné nepřesnosti a zkomoleniny místních i kmenových jmen, stejně jako odhady jednotlivých vzdáleností.

Budoucí české země vycházejí v Ptolemaiově podání jako část území za Dunajem, ohraničené Sudetským pohořím, lesy Gabretou a Lunou, Orkynským lesem a Sarmatskými horami, kterým protéká řeka Alba. Velmi problematickým se jeví fakt, že informace vztahující se k našemu území lze jen obtížně ztotožnit s dnes známými zeměpisnými lokalitami a objekty. Kde se asi rozkládaly obchodní stanice, v nichž jednotlivé výpravy sbíraly síly k dalšímu pochodu, ukryté pod jmény „Nomisterion“, „Strevinta“, „Budorigon“, „Eburon“, „Karrodunon“ či „Asanka“? Kamsi do západních Čech, snad na Starý Plzenec nebo na Radyni, umisťuje Ptolemaios rovněž „Marobudon“ – sídlo nejvyššího náčelníka germánského kmene Markomanů Marobuda, který na počátku 1. století po jistou dobu úspěšně vzdoroval samotné římské říši.

Mapy v temném středověku

Středověké mapy světa měly obvykle kruhový či oválný tvar, představující zemský povrch členěný ve tvaru písmene T na tři díly („mundus tripartitus“ – Evropa, Asie, Afrika). Středozemní moře („mare magnum“) oddělovalo Evropu od Afriky, dvěma hlavními řekami byl Nil na jihu a Don („Tanais“) na severu. Celý zemský kotouč pak obklopoval světový oceán. Za střed Asie se považoval Jeruzalém, v její nejzazší východní části ležel biblický ráj („paradisus“), severní oblasti měly obývat národy Gog a Magog, které podle Zjevení sv. Jana (20,8) povstanou po tisíciletém království míru na zemi pod ďáblovým vedením proti vyvolencům božím. Samotné peklo bylo umisťováno do podzemních hlubin, nejčastěji pod sopku Etnu. U pásmových map byl svět zakreslen ve vodorovných pruzích.

Nejznámější arabský středověký geograf a kartograf Abú Abdullah Muhammad al-Idrísí zachytil ve své mapě světa z poloviny 12. století rovněž území Čech, které označuje výrazem „bilad buamia“.

Mapa ebstorfská a herefordská

K nejznámějším středověkým kruhovým mapám světa patří nepochybně tzv. ebstorfská mapa z Německa a tzv. herefordská z Anglie. Autorem ebstorfské mapy, pocházející nejspíš z první poloviny 30. let 13. století, mohl být Angličan Gervasius z Tilbury, který v letech 1223–1234 zastával funkci probošta kláštera v Ebstorfu u Hannoveru. Šlo o největší mapu svého druhu, která tvořila oltářní obraz o průměru 356 centimetrů, sešitý z 30 pergamenových listů, v jehož středu se nacházel Jeruzalém s Božím hrobem. Na východě se rozkládal biblický ráj a u horního okraje byla vyobrazena Kristova hlava. Při bombardování Hannoveru (kde byla uložena) za 2. světové války roku 1943 však shořela. Na ebstorfské mapě jsou zachyceny mimo jiné i české země, konkrétně řeky Vltava („Wlta“) s hlavním městem „Praga c(aput)“ a Labe, které je mylně označeno jako „Egra Fl(uvius)“. Uvádí se zde rovněž Morava jménem „Maravia“, do jejíhož prostoru je lokalizována stejnojmenná řeka („Macha fl.“). Název územního celku bez konkrétního tvaru zní „Boemia regio“, horská hradba nese pojmenování Český les, tedy „Bohemica silva“.

Herefordská mapa byla vytvořena jako oltářní obraz v katedrále v anglickém Herefordu v poslední čtvrtině 13. století a za jejího tvůrce se považuje Richard z Haldinghamu a Laffordu. Mapa s průměrem 132 centimetrů je orientována východním směrem a vyznačuje se velkou mírou symbolismu. Autor do vymezeného prostoru umístil mořské panny, jednorožce, draky, opice, velryby a lvy. Bezhlaví muži s očima na hrudi či čtyřocí Etiopové měli například obývat africké pobřeží. V jednom rohu mapy sedí postava s papežskou tiárou, která dává písemný rozkaz nebo pověření třem filozofům k prozkoumání světa. Jelikož jde o církevní mapu, nacházejí se zde křesťanské motivy jako ráj, vyhnání Adama a Evy, babylónská věž, apoštolové nebo satan odnášející zatracené. Po stránce kartografické představuje herefordská mapa poměrně nedokonalý počin, a to i co se týče zaznamenání Anglie a Skotska, které by měl autor znát nejlépe. Pokud jde o zachycení českých zemí, objevuje se v blíže nevymezeném prostoru nápis „Braga metropolis Boemariorum“.

Portulány a nejstarší česká mapa světa

Z roku 1339 pochází katalánský portulán Angelina Dulcerta, na němž je vyobrazeno evropské vnitrozemí včetně řeky Labe, nazvané „flí Albia“, a území Čech („Boemia“) s charakteristickým prstencem hor, označených jako „montes boemor(um)“. Tok Labe je naznačen ve směru pohraničních hor, které obtéká, a teprve poté opouští českou kotlinu. V severní části Čech je zakreslen obraz hradu s názvem „Praga“. Mapa je orientována jižním směrem, to znamená, že jih je nahoře a sever dole.

Nejstarší českou mapou světa a nestarší českou mapou vůbec je kruhová mapa světa v podobě písmene T a O o průměru asi 12 centimetrů, která se nachází v rukopise světové kroniky (dovedena pouze do 7. století) Vavřince z Březové z počátku 15. století. V mapě, sestavené podle latinské předlohy, chybí zakreslené obrysy kontinentů i jednotlivých zemí; ty jsou udávány pouze jménem zapsaným červenou barvou do černých linek. Mapa má východní orientaci, východ je tedy nahoře, kde je latinsky napsáno „Oriens“ a česky „Wychod sluncze“. Dole se nachází nápis „Zapad sluncze“ (západ), vpravo „Poledne“ (jih) a vlevo „Puol noczi“ (sever). V horní polovině kruhu se uvádějí asijské země (například „Minssia Azie“ – Malá Asie nebo „Indiema“ – Indie), zcela nahoře pak ráj („rag“), umístěný podle středověkých náboženských představ v nejvýchodnější části Asie. U obvodu je malým písmem zmíněno jméno světadílu („Azia“). Od zbylého světa vymezuje Asii pruh s nápisem „Morze jenz dieli swiet na dwe“ (Moře, jež dělí svět na dvé); autor měl zřejmě na mysli Středozemní moře. Svislý pruh oddělující Evropu (na obvodu drobný nápis „Europa“) a Afriku („Africa“; zaznamenáno je například jméno „Zensib“ – Zanzibar) popsán není. Společně se jmény dalších evropských zemí (například „Rzim" – církevní stát Řím) jsou převráceně zapsány v levé dolní čtvrtině také Čechy („Czechy“) a Morava („Morawa“).

Photo

Dulcertův portulán, výřez
autor: Ebstorfská mapa světa, prvni pol. 30. let 13. stol.
autor: Výřez mapy světa Al Idrísího, 1154
autor:

Klikněte na obrázek pro zvětšení.

Text: Martin Pitro
Foto: Archiv autora