Rujána po sezóně: Hitlerovo rekreační megastředisko, ponorka a šlehání severním větrem

Severní vítr je opravdu krutý a Balt studený. Z největšího německého ostrova to dělá po sezóně mrtvou vartu, kam míří jen šílenci. Nicméně i za drkotání zubů si to tam je třeba užít. Procházet se podél obrovského nacistického lázeňského střediska Prora, kde si Hitler plnil své megalomanské sny, prosoukat se britskou ponorkou Otus, vylézt na některé z majáků anebo se povozit trajekty při vědomí, že vypluly jen kvůli vám.

---

---

„Vystupovat,“ zazní vagónem. Po strávených osmi hodinách jízdou přes takřka celé území bývalého NDR zlevněným vlakem to beru jako úlevu. Stralsund je moc pěkné hansovní městečko, bohužel teď zbrázděné jizvami přestavby. Jde o poslední výchozí bod při cestě na největší německý ostrov Rujánu, pro hodně Čechů jedinou vzpomínku na rekreaci u moře za režimu rudého mloka Gustáva Husáka. A tak po průchodu Stralsundem vejdu na staveniště staré hráze. Nad ní se tyčí fungl nový most jen pro automobilisty, proto se mezi náklaďáky, asfaltovacími mašinami a silničními válci proplížím na druhou stranu hráze. Mezitím po kolejích prosviští vlak, takže nezbude nic jiného, než vyčkat příjezdu další soupravy. A pak se jede dál, do nitra Rujány.

Hitlerova megabudova klidu a odpočinku

Skrz hlavní město ostrova Bergen se po kolejích dostanu až k megalomanské ubytovně. V její severní části vznikl zásluhou vaty z Evropské unie studentský hotel. Zatím jde jen o pár zrekonstruovaných bloků obrovského nacistického rekreačního střediska Prora, ale do budoucna by se mohl stát největším hostelem na světě. Přestavěná část byla otevřena před několika měsíci, což vyvolalo nadšení na webech krajní pravice. Manažer tehdy v narážce na náckovskou hnědou prohlásil: „Naše krédo je jasnost místo hnědé.“ Mě tady vítá ukecaný neopunkáč a chce za noc na čtyřlůžkovém pokoji celkem přijatelnou cenu. Prodá pivo z vlastních zásob a jde se do hajan.

Až ráno, při obchůzce megastavby, si uvědomím jakousi neohraničenost ve zrůdném myšlení Adolfa Hitlera. Více než čtyři kilometry dlouhý betonový kolos byl vybudován u břehů Baltického moře v letech 1936 až 1939 kvůli nasazení nacistického pracovního hnutí Kraft durch Freude, tedy Radostí k síle. Plánovala se kapacita 20 000 lůžek, ale svému účelu stavba nikdy nesloužila. Pochodem kolem nekonečných a stejných bloků, které se však nestejně rozpadají a jsou různě posprejované, si poutník lehce propočítá jaká normalizace na německého übermensche čekala. Mezi bloky se rozprostírá obrovské náměstí, kde měl stát stožár s říšskou orlicí, které ústí do chladných vod Baltu. Teď je vše zcela rozhlodané zubem času.

Ostatně v další části rozpadajících se rekreačních bloků sídlí muzeum Prory s dost zajímavou sbírkou propriet Třetí říše, ale i komunistického satelitu NDR. Úžasnými exponáty jsou motorky i psací a šicí stroje moderní doby. Ostatně o stavbě se ví, že tam byla za největší války evakuována část obyvatel rozbombardovaného Hamburku, pak umístěna sovětská armáda a posléze armádní ostříži Ericha Honeckera. Součástí dnešních polorozbořených novostaveb, jak se jmenuje úžasná berlínská industriální kapela Einstürzende Neubauten, je i méně úžasná největší diskotéka ostrova. Samé duc, duc, duc. A tak pochodem vchod dál podél rekreačních bloků. Ty posléze končí.

Ponorka u území bílých útesů

Po pláži posypané typickými zastřešenými sedátky se dostávám do lázeňského městečka Binz. Vypadá jako vystřižené z romantických hollywoodských filmů. Bílé vily zdobené půvabnými balkóny a korzující hosté staršího věku. Na promenádě hraje na kytaru chlapík připomínající amerického tuláka. Dlouhé bílé vlasy a vousy. Prý Honky Tonk Hugo hraje Boba Dylana, Erica Claptona a další. Nedaleko od něj se tyčí vila Heiderose, kde se točil díl Modrá světla „osvětového“ seriálu České televize Třicet případů majora Zemana. Dál ale v tomhle gerontokoutě nezůstávám. Trajektem, kde jsem kromě posádky jediným pasažérem, se nechám zavést do hlavního ze zdejších přístavů Sassnitzu. Ostatně plout na druhou stranu, dostal bych se možná do Peenemünde, kde byly vyvíjeny tajné nazirakety V - 1 a V - 2. Vítr Baltského moře připomíná tlakovou vlnu po výbuchu.

Přístav Sassnitz vypadá jako galerie architektonických stylů. Tam stará přístavní hala v duchu socialistického realismu, jinde staré cihlové domy a uprostřed zmodernizovaná budova ve skandinávském stylu. A tam právě zamířím. Vylíhne se z ní úžasná hospůdka, kde nalévají pivko do skleněných půllitrů tvaru kravského rohu. Po lávce pak vyklopýtám na náměstí duchů. Nikde ani noha. K útesům ještě hezká štreka, takže si dám kebab, ostatně vedle bockwürstu nejlevnější zdejší pokrm. „Tady je mimo sezónu mrtvo. Proto chci do Londýna,“ vyslechnu ekonomické kvílení Kurda z Iráku, zde prodavače v rychlém občerstvení. Následně postavím stan nad bílým útesem, jedním z největších lákadel Rujány. Měsíc kreslí po hladině moře zlatou dálnici.

Nicméně s prvním slunečním paprskem spěchám zpět do přístavu, kde je zaparkovaná ponorka Otus třídy Oberon. Černý kolos britského námořnictva, kam se vešla osmašedesátičlenná posádka, sloužil ve válce o Falklandské ostrovy roku 1982, kdy Anglie dala Argentině na srozuměnou, že jsou ostrovy její, a ve válce v Perském zálivu roku 1991, kdy koalice OSN vypoklonkovala Saddáma Husajna z Kuvajtu. Je dlouhý 90 metrů a jeho prolézání stojí za to. Kabiny mužstva, kuchyň, záchody, ale i velitelská kabina, kde jsou umístěné dva periskopy namířené na budovy přístavu. To všechno lze ohmatat za zvukové kulisy hučení motorů, námořnických zpěvů či občasného poplachu.

Koupání v Baltu jen pro otrlé

Síť pozemní dopravy je na Rujáně kupodivu dost hustá, takže se hned přesouvám do její nejsevernější části. V pohádkové vesničce Putgarten u mysu Arkona mají chalupy střechy ze slámy a k pobřeží se hrnou zástupy výletníků. Je tam toho dost k vidění. Ještě zdáli dva majáky. Vyšší měří asi pětatřicet metrů a nabízí nejlepší pokochání pohledem na krajinu. Kolmo pod ním je vidět i dva opancéřované vchody do nitra podzemních bunkrů, tedy základna jedné z flotil námořnictva NDR. Nejspíš pro případ napadení kapitalistických hyen ze Skandinávie. Louka je posetá černých trubkami, tedy květinami zašlých časů, které sloužily jako větrací šachty. Samozřejmě lidová tvořivost všude okolo nabízí nespočet dřevěných soch a nástěnných maleb.

Nicméně vůbec nejpamátnější místo tohohle mysu se rozprostírá na dvou kopečcích opodál. Jde o bývalé hradiště, které bylo do dvanáctého století centrem všeho západního Slovanstva. Místo obýval kmen Ránů a stála tam asi největší pohanská svatyně boha Svantovíta. Chrámoví kněží ho natolik ctili, že při úklidu tajili dech, takže každých pár minut vybíhali ven, aby se znovu nadechli. Tuto slovanskou výspu rozvrátil až koncentrovaný dánský útok. V současnosti tam ale ve velkém útočí hejna komárů, takže úprkem odtud. K úzkému průlivu dojdu za vydatného deště, ale po jeho zdolání přívozem se shůry na kraj vrátí osvícení, které vytrvá až do přístavního městečka Schaprode. Jde o mořskou bránu k ostrovu Hiddensee.

Lidmi natřískaný trajekt zakotví ve vesničce Vitte. Při vědomí, že jde o poslední zastávku na tomhle puťáku za krutým severním větrem, je třeba přejít k činu. „V Baltu se tady koupají jen děti a Češi,“ vzpomenu přitom na repliku otce, s nímž jsem tu byl před třiceti lety na výjezdní doložku. A tak se za hodně pobaveného dohledu korzujících a s odhodláním otužilce vrhám do studených vln. Brrr. Ale až v ten okamžik, kdy tělem projede několik ledových žiletek, si připomenu bývalou Rujánu. Už umírající. Ostrov se totiž v současnosti stává dost luxusní lokalitou a jen některé oprýskané domy či zahrady plné haraburdí nezapřou bývalé letovisko východního Německa. Proto třikrát hurá, že duchové typu Ericha Honeckera či Waltera Ulbrichta už odjeli trabantem do Valhaly.

 

Text: Jan Drtil
Foto: Autor