Hvězdné nebe pod Paříží aneb putování po hřbitovech

Hlava na hlavě, turista vedle turisty. Každodenní realita největších lákadel Paříže. Přesto ve městě nad Seinou existují stále celkem klidná místa, která stojí za vidění. Hřbitovy francouzské metropole připomínají slovník slavných osobností. Najdete tam hroby Stendhala, Balzaca, Baudelaira či Wilda, ale i Edith Piaf, Jima Morrisona, Annie Girardot a mnoha dalších. Takže hurá do mrtvé Paříže!

---

---

Zamračeno, poprchává, prší, leje. I způsob babího léta se mi zdá, slovy klasika, poněkud nešťastný. A tak pod deštníkem barvy černé, jak jinak, vyrážím na obchůzku hřbitovů centrální Paříže. Jsou zde tři a řazeno podle velikosti jde o Père Lachaise, dále hřbitov na Montparnassu a pak na Montmartru. V záplavě hrobů si občas člověk sice připadá jako mrchovoyér, ale tomuto způsobu poznávání Paříže už propadla hezká řádka lidí, takže ani hřbitovy nezejí prázdnotou. Avšak s turistickým masochismem pod Eiffelovou věží, v Louvru či u chrámu Notre-Dame se to přece jen nedá srovnávat.

Díra ještěrčího krále

Vedle hlavního vchodu na hřbitov Père Lachaise stojí strážní domek, kde zdarma rozdávají plánky. Už z nich je jasné, že na tomhle hřbitově odpočívá víc opravdových celebrit, než jich kdy bylo v nějaké obskurní televizní show. Jdu najisto, a tak za chvíli můžu zaplakat nad rovem zpěváka Jima Morrisona z legendárních Doors. „Já jsem ještěrčí král!“ říkával o sobě na koncertech. V roce 1969 si v Miami rozepnul poklopec a chtěl ukázat své mužství, ale ze svědeckých výpovědí vyplývá, že až tak daleko nezašel. Přesto si vykoledoval půlroční vězení, ale loni byl posmrtně úřady omilostněn.

Je ironií osudu, že se před vězením a kvůli klidu ukryl v Paříži, kde v roce 1971 zemřel na zástavu srdce. Našli ho ležícího ve vaně. Na místě jeho posledního odpočinku zeje dost neuctivá díra zčásti zaplněná květinami a ohraničená kamenným obložením. Vše je ohrazeno policejními zátarasy. Tak jen vzpomenu na první návštěvu, kdy u stejného hrobu hrály děti květin jeho písničky a fanynky v transu hladily náhrobní kámen. Ještě při druhé návštěvě bylo vše na svém místě a poblíž postával policajt. Následně ale Morrisonovu bustu ukradli vandalové a takhle to skončilo.

Prázdné hroby velikánů

S hloučkem hledačů mrtvých populárů stoupám do kopečka. Kolem obyčejné mramorové desky režiséra Clauda Chabrola, jenž zemřel před rokem, doputuji k hrobce polského „básníka klavíru“ Fryderyka Chopina. Na jeho hrobce sedí dívka s loutnou vytesaná do bílého kamene. Tuberkulóze, kterou si kupodivu uhnal při pobytu na Mallorce, podlehl až po deseti letech roku 1849. I když lásku své zámožné žačky, skotské šlechtičny Jane Stirlingové, neopětoval, právě ona se postarala o financování velkolepého pohřbu a hrobu. Nicméně Chopinovo srdce dle jeho přání putovalo jinam. Sestra Ludwika jej ukryté na těle pod šaty převezla natruc carskému místodržícímu v Polsku do Varšavy. Tam i přes mnohé útrapy, nějaký čas ho měli v rukou nacisté, v kostele sv. Kříže zůstalo.

S ostatky dalších zvučných jmen je to záhadnější. Vyvýšené mramorové rakve se jmény Moliére a La Fontaine klamou jménem. Ostatky dvou mistrů pera, jak uvádí průvodce, se podařilo získat prvnímu správci hřbitova, ale později bylo prokázáno, že se jednalo o promyšlený trik, jak dodat hřbitovu na věhlasu. Mezi staletími zašlé slávy dopochoduji k rodinnému hrobu šansoniérky Edith Piaf. Vlastní život plný morfia, špiritusu a chlapů zhodnotila Piaf, jak jinak, než písní. Hitem Non, je ne regrette rien, tedy Ničeho nelituji. Zemřela roku 1963.

Posvátná očekávání

V zadní části, přesněji u ulice Transversale, stojí hrobky, kam chodí prosebníci orodovat za své naděje. Na první je měděná socha novináře Victora Noira, jehož roku 1870 smrtelně postřelil Napoleonův synovec Pierre. Rty, boty i rozkrok má osahané až do lesku, stejně jako má socha malého Františka ve Františkových Lázních ohmataného pindíka. Zatímco v Česku se tak ženy domáhají plodnosti, na hřbitově Père-Lachaise chtějí hnedle manžela i děti.

Nedaleko odtud stojí další fetiš v podobě kamene. Náhrobek autora románu Obraz Doriana Graye Oscara Wilda, jenž kvůli v Anglii kdysi trestné homosexualitě strávil dva roky ve vězení. Skonal roku 1900 na zánět mozkových blan. Hrob je ozdoben bílým andělem a pokryt rudými polibky. Jednou ročně se čistí, aby nebudil pohoršení. Andělu je také často potřeba doplnit přirození. Podle jednoho z městských mýtů mu ho vždy utrhne některá z truchlících dam, aby si s tímto suvenýrem doma zajistila dlouhodobé rodinné štěstí.

Vyznání hřbitovu Père Lachaise

Jednička v pařížských hřbitovech byla pojmenována po zpovědníkovi Ludvíka XIV. Na Père Lachaise se dokonce i bojovalo. Za napoleonských válek zde roku 1814 ruská vojska cara Alexandra I. porazila kadety francouzských vojenských škol a pak za Pařížské komuny roku 1871 tu vládní vojska rozprášila stovky komunardů. Teď je zde klid a mír, pro obdivovatele hřbitovní galerie skvělé podmínky. A proto se zaujetím kličkuji mezi dalšími rovy. Tuhle herec Yves Montand, jenž zemřel na infarkt myokardu, támhle báječná herečka Annie Girardot, co pálila jednu cigaretu za druhou, ale dostal ji před několika měsíci Alzheimer. Jinde zase Marcel Proust, co tak dlouho hledal ztracený čas, až ho napsal a celkem vyrovnaně zemřel, anebo bohémský malíř Amedeo Modigliani, co to zabalil v pětatřiceti a dost nevyrovnaně.

Ještě nejsem u východu, když mě do očí bouchne busta romanopisce Honoré De Balzaca. Jeho hrob se mírně rozpadá, takže je vůkol bezpečnostně ohrazen. Na hrazení je pak cedulka vybízející zámožné donátory, aby přispěli na opravu a údržbu hrobky. Ke hřbitovu měl Balzac citový vztah už za svého života, což se projevilo v závěrečné scéně románu Otec Goriot, kde se praví: „Když stál na pahorku na hřbitově Père Lachaise mezi hroby, viděl Paříž křivolace rozloženou podél břehů Seiny, zahalenou v modravý závoj, vytvářený jejím kouřem. Světla se začínala třpytit. Jeho oči se upíraly lačně na těch čtyřicet tisíc domů. Mezi Vendomským náměstím a Invalidovnou žil krásný svět, do něhož chtěl proniknout a jehož brány, jak doufal ve svých nejlepších chvílích, rozrazí jednou údery génia.“ S tímto vyznáním v zádech se v čase a prostoru, ale velkým obloukem, přesunuji dál.

Poslední odbočka na levý břeh

Obloukem, protože ještě na skok je třeba zvizitýrovat nejmenší z triumvirátu zdejších hřbitovů, a to ten na Montmartru. Nalézá se ve čtvrti Clichy a i zde zapečetěny v hlíně ostávají osobnosti, které si pronajaly kousíček nesmrtelnosti. Jen namátkou lze zmínit německého romantika Heinricha Heineho, německého operetního skladatele a autora Orfea v podsvětí Jacqua Offenbacha, francouzského romantického spisovatele tělem i duší Henriho Maria Beyla, jenž napsal třeba Červený a černý či Kartouzu parmskou pod pseudonymem Stendhal. Návštěva to je krátká, protože čas se nachyluje. Podle známé průpovídky, že na pravém břehu Seiny žijí pravičáci a na levém opozice, je třeba navštívit levičáky.

Ostatně pravá nebo levá, demonstruje se všude. Na náměstí Republiky hlouček proti uvěznění muslimských bratří a už na druhém břehu řeky na Martových polích hrstka aktivistů proti zdravotně závadným potravinám v supermarketech. Prostě horká francouzská krev. Zatrne mi, když se zase spustí obrovský liják. Stylem sed, dvojka červeného, běh se nakonec přece jen dostanu do Invalidovny. V ní odpočívá s velkým malým Napoleonem celá jeho suita. A následně pokračuji do Pantheonu, kde mimo jiných našli místo posledního odpčinku Rousseau, Voltaire, Hugo a Zola. Dost bylo kryptografie, zpět na otevřené prostory.

Na hřbitově proklatců  

Dvojkou v centru Paříže je hřbitov na Montparnassu, který byl založen v roce 1824. Tady plánky nerozdávají, ale cedule u vchodu naviguje jasně. Přesto dost bloudím, než najdu prokletého básníka Charlese Baudelaira. Jméno je totiž na epitafu skryto v seznamu rodinných příslušníků. Génius zemřel na následky syfilidy a užívání opia v roce 1867. Zanechal malé, ale významné dílo. „Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána, jak stvořeného pro lásku, jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná na horkém loži z oblázků. Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru polibky žrát vám budou dál, že božskou podstatu i tvar svých lásek věru, ač dávno tlí, jsem uchoval,“ vzpomenu na první a poslední sloku jeho básně Zdechlina a zní to dost symbolicky.

Ostatně o pár kroků dál vyrůstá z hrobu keř připomínající vánoční stromeček. Je totiž ověšený fotografiemi a kresbami nástupce proklatců a bouřliváka Serge Gainsbourga. Ten skandály všeho druhu doslova přitahoval. Nicméně je považován za jednoho z nejuznávanějších francouzských umělců druhé poloviny dvacátého století a jeho Je t´aime, moi non plus se stala neoficiální hymnou zamilovaných. Vždyť při zpívání v duetu s Jane Birkinovou to působí, jako by se zrovna milovali.
K epitafu s rokem úmrtí 1991 mu položili krabičku cigaret Gauloises, aby měl i ve věčných lovištích co pokuřovat.

A zazvonil zvonec…

Obrovský mrakodrap v sousedství působí v konzervativní čtvrti jako pěst na oko. Z něj je asi nejlépe vidět půdorys hřbitova. Vypadá jako trojúhelník se dvěma uříznutými špicemi a silnicí je rozdělen na dvě nestejně veliké části. V té větší se u jedné z bran krčí dva malé, jednoduché, bílé hroby. Leží zde existencionalista a odmítač Nobelovy ceny Jean Paul Sartre a jeho družka a matka feminismu Simone de Beauvoir. Filozofa pohřbili roku 1980, po šesti letech i ji. Tak vlastně poprvé a navždy našel úžasný pár století společné místo, protože před tím se moc neomezovali a vedli dost svobodomyslný život.

V menší části hřbitova zase stojí hrobka s římskými sloupy, které podepírají náhrobní kámen se jménem Guy de Maupassant. Právě on uměl milostné pletky spřádat jak v reálu, tak i na papíře, o čemž svědčí třeba román Miláček nebo povídková kniha Příběhy plné lásky. Později si při záletech uhnal syfilis, zbláznil se a roku 1893 odešel do Hádovy říše. Není divu, že mu někdo na okraj hrobu položil zabalený kondom. I tam mu možná přijde vhod. Přestože by tady šlo bloumat celé hodiny, každé putování má svůj konec. A dokonce zvoní i zvonec. Ale to jen hlídači vyhánějí poslední opozdilce, aby mohli zavřít brány hřbitova.

Text: Jan Drtil