Dva tisíce mil pod plachtami a půlnočním sluncem, 9. díl

Čekání na počasí, poslední plavba, Murmansk a domů vlakem.

---

---

V nouzi nejvyšší nás loď 22 ruské pobřežní stráže zavedla do chráněné zátoky, kde jsme mohli přečkat to nejhorší počasí, uvést Bagatelu zase trošku do pořádku a nabrat síly. Vlastně jsme čekali ve dvou zátokách. Ta první nebyla zrovna zátokou, byli jsme zakotveni jen ve stínu vysokého břehu na poměrně příkrém dně. Vlny sem mohly a tříštily se o útesy nějakých 50 metrů od nás, což nebyla zrovna povzbudivá podívaná. Hlídky u kotvy byly velmi pozorné.

Hned druhého dne, 17. srpna, dopoledne nám ale hlásili, že vítr se stočí a doporučovali nám vrátit se nějakých 25 mil zpátky do zátoky dobře chráněné mělčinami a ostrůvky. Stálo se tam dobře, ale protože přes kopec byla základna Korabelnoe, museli jsme samozřejmě zůstat na lodi. Čekali jsme tam do rána v pátek 20. srpna. Důkladně jsme uklidili loď a rozebrali si zkušenosti posledních dní. Když jsme vyplouvali, moře nebylo klidné, možná se uklidnilo do podoby, jakou mělo, když jsme se stáhli do zátoky. My ale byli připravení a věděli jsme, že teď už se rozházet nenecháme.

Křižovali jsme naježeným mořem k severozápadu směrem k Barentsovu moři a míli za mílí se přibližovali k domovu. Když došlo na oběd, dělal jsem kuchaře. V deníku mám napsáno, že takhle mě u vaření ještě nikdo nezmlátil. Ač uvázán, několikrát jsem zmítání lodě neustál a letěl. Modřin z toho pár bylo. Přesto byla nálada mnohem lepší, drželi jsme se dobře. Troufnu si říct, že já už ani nepotřeboval uklidňující, byť vzdálenou přítomnost pohraničníků. Jen Máďa trpěla mořskou nemocí. Obvykle jí dělalo dobře sedět v kokpitu a dívat se na obzor. Bohužel už byly úplně tmavé noci, takže noční hlídky úlevu nepřinesly. Jak rozdílně jsem je vnímal já, když mi nevolnost nebránila vychutnat si přízračný lesk valících se vln ve tmě a pocit věčného pohybu, až mystické souznění nejen s lodí. Vždyť celý svět je věčné plynutí…

Než jsme v pondělí ráno dopluli k Murmansku, vítr skutečně polehl, i vlny se uklidnily. Bohužel foukalo stále z nepříznivého směru, jeli jsme tedy většinu času na kombinaci plachty-motor.

Murmansk leží v ústí řeky Koly, v úzkém zálivu asi 30 mil od pobřeží. Bohužel, o něco blíže leží Severomorsk a Poljarnyj, velké námořní základny. Což znamená, že vjet do zálivu není jen tak. Každá, nejen cizí, loď tu potřebuje lodivoda – hlídače. Naši pohraničníci z dvaadvacítky nám zjednali a na palubu dopravili policajta od FSB, který s námi pak strávil těch pět hodin plavby. Vladimír byl sympatický chlapík, papíroval stručně, hodně nám o oblasti vyprávěl a hlavně nám docela pomohl.

Protože mně už se počítalo zpoždění v zaměstnání, proběhla plavba zálivem za neustálých úvah, zda je možné stihnout vlak do Sankt Peterburgu. Přesto jsme si to všichni užili, bylo stále na co koukat. Letiště obojživelných hydroplánů. Památník válečného stíhače Borise Safonova. Kotviště vojenských lodí. Plovoucí dok, v němž prý přivezli vylovenou ponorku Kursk, dnes je v něm Admirál Kuzněcov, jediná ruská letadlová loď. Přístaviště atomových ledoborců. Nad tím vším se na zeleném kopci tyčí Aljoša, dominanta města, monumentální socha vojáka připomínající nesporné zásluhy Murmansku na vítězství ve druhé světové válce.

Vladimír nás podle pokynů svých nadřízených zavedl do uhelného přístavu, kde přistávají cizí lodě. Opět jsme tam byli naprosto nepatřičně maličcí vedle gigantických mol, zde začerněných uhelným prachem. A tady se začaly dít zázraky.

Pomohl nám předseda místního jachtařského klubu, Vjačeslav Malcev. Když nám celníci odvezli Pavla, řešili jsme, kdo nám může dát povolení uvázat loď jinam. Celník, který u nás zůstal hlídat, se ptal, jestli známe pana Malceva. Číslo na něj jsme měli od Vladimíra, ale než mu celník stačil zavolat, vystoupil z auta na našem molu. Dosud nevím, kde se o nás dověděl. Vím ale, že bez jeho pomoci bychom v byrokratické síti Murmanského přístavu patrně trčeli dosud.

Rychle získal přehled o naší situaci a začal ji řešit. Než jsme si sbalili, vrátil se Pavel s našimi pasy, čímž pro něj ovšem papírování zdaleka neskončilo. My ale mohli jet. Vjačeslav nás provedl přes kontroly na bráně přístavu a odvezl nás na nádraží. U pokladen se s námi rozloučil a šel pomáhat Pavlovi s naftou, zásobami a papírováním. Díky němu jsme stihli vlak asi 4 minuty před odjezdem a do Prahy jsem se tak dostal se zpožděním pouze jednodenním. Pavel, Milada a Bagatela mu ovšem vděčí za víc, provedl je byrokratickým trním na cestě z Murmansku a z Ruska.

Cesta vlakem do Sankt Peterburgu trvala 27 hodin a byla sama o sobě velkým zážitkem. Jízda s naší firmou Čekej a Doufej se s tím nedá srovnat. Vlak byl prostorný, čistý, s lůžkovou úpravou a hlavně se držel jízdního řádu. Bál jsem se hladovění, protože jsme se ve spěchu nevybavili jídlem, rublů bylo málo a kartou se ve vlaku nezaplatí. Na každém nádraží ale vlak obklopili prodavači s uzenými rybami, pirožky, pivem a jinými pochutinami. Díky nezdaněné podnikavosti ruských lidí se z cesty stal docela slušný mejdan, zvlášť když v Kandalakše přisedl Dmitrij, který se vracel z vodácké dovolené na místních řekách.

Ze Sankt Peterburgu jsme bohužel viděli jen nádraží, metro, autobus a letiště. Přijeli jsme příliš pozdě v noci na nějakou prohlídku. Na letišti jsme potkali českou dvojici cestující z Kamčatky. Čekali na stejné letadlo, na které nám kamarád přes Internet koupil letenky, tak jsme s nimi plynule navázali na mejdan z vlaku a dočkali do rána.

Na pasovou a celní kontrolu jsme čekali dost s obavami po dosavadních zkušenostech s úřady. Mile nás překvapilo, že se formality omezily na pohled do pasu a přání šťastné cesty jako na jakémkoliv jiném letišti v civilizovaném světě.

Text: Míra Štěpán
Foto: Autor