Cestovní ruch dozelena

V žertu občas říkám, že příští totalitní režim v téhle zemi nebude v barvě rudé, ale zelené. Proč by ne, vždyť uvědomělost lidí ve věcech životního prostředí narostla natolik, že se z ní stává ideologie, která si již našla cestu i do politiky. Ale navzdory svým černým vtipům jsem za tuto situaci rád. Je dobře, že myšlenky ochrany prostředí pronikají do povědomí lidí. Rád obdivuji krásy různých přírodních i kulturních památek a stojím o jejich zachování. Na uchování turisticky atraktivních míst je zaměřen rozmáhající se přístup k cestovnímu ruchu shrnovaný pod název ekoturistika.

Předpona „eko“ naznačuje spojitost s ekologií a stejně jako samotný pojem ekologie, i ekoturistika zaznívá ve významu značně širokém. Slovo ekologie, jak bylo v druhé půlce 19. století poprvé použito, označuje vědní obor studující vztahy mezi organismy a jejich prostředím a mezi organismy navzájem. Přeneseně pak může označovat přímo tento systém vztahů. Vnímání ekologie jako jeho ochrany je již hodně přenesené.

Ekoturistika si z ekologie bere jak systém vztahů, tak jeho ochranu. Jde tedy o formu turistiky, která je šetrná k prostředí, respektuje a chrání přirozené vztahy v prostředí, ať už přírodním, či kulturním.

Idea ekoturistiky vznikla a je na vzestupu, protože stále více lidí v rozvinutém světě chce trávit svou dovolenou aktivně, lehátko na pláži pro ně ztrácí přitažlivost. Takový turista není spokojen, když ho v exotické cizině přivítá stejný McDonald jako doma. Naopak rád pozná cizí zvyky nebo rád prožije něco netradičního v divoké přírodě.

Další hybnou silou pro rozvoj ekoturistiky je potřeba chránit turisticky atraktivní místa, aby nebyla vzrůstající návštěvností znehodnocena. Atraktivita místa se tak stává z ekonomického hlediska potenciálně vyčerpatelným zdrojem, o který je třeba pečovat. Aby tento zdroj přinášel udržitelný zisk, je třeba kontrolovat jeho přístupnost pokud možno tak, aby se návštěvník necítil omezen, ale naopak obohacen.

V tomto směru je velmi daleko americká Správa národních parků. Tam si na své přijde každý, počínaje těmi, kterým stačí fotografovat z okénka auta, až po vyznavače treků divokou přírodou. Když jsem se v Glacier National Park na parkovišti obouval před náročným výletem na Sperry Glacier, zastavil tam jeden z vyhlídkových autobusů Správy parku plný napudrovaných důchodců, kteří se tam ani trošku nehodili. Nevěřícně jsem poslouchal výklad průvodce, který z reproduktorů autobusu doléhal až ke mně. O pár set metrů výše v potu a prachu cesty jsem postupně pochopil, co jsem vlastně viděl. Lidé, kteří z nějakého důvodu nikdy neopustili své místo, se ve stáří rozhodli ještě něco vidět a poznat. Protože na dřinu opravdové túry nemají fyzicky, vezou se autobusem po pečlivě vybrané řadě vyhlídek na horské scenerie. Jejich působení na okolí je ideálně kontrolováno, oni přece z autobusu vystupovat nebudou. Proč také, když by pak neslyšeli ty zajímavé přednášky od svého mladého, vždy americky usměvavého průvodce ve slušivé uniformě strážce parku. Za vstup do parku, za autobus i průvodce a nejspíš i za několik nocí ubytování od nich byl vybrán poplatek, který přispěje k opravě silnice, až ji zase strhne některé jaro lavina, nebo k údržbě kempů a stezek pro takové, jako jsem já. Tihle lidé byli ekoturisté, protože se o ně starala organizace pracující v duchu ekoturismu.

S těmi, jimž nestačí vyhlídkový autobus, ale chtějí sami pronikat do divoké přírody, je větší problém. Zmiňovaná Správa národních parků USA je i na ně připravená a zřizuje pro ně stezky a zázemí s citem umístěné do krajiny. Přiměřeně upravená horská stezka je nenásilným, ale účinným prostředkem, jak udržet pohyb lidí pod kontrolou. Ono se po ní prostě jde lépe. Toho jsme si u nás dobře vědomi, máme snad nejlépe značenou síť turistických tras. Tento druh turistů má možnost ovlivňovat citlivější, divočejší prostředí, ale je výrazně méně početný, než ten konzumněji zaměřený. Navíc ta samá touha, která je žene za krásou přírody, je vede k její ochraně. Takoví lidé jsou v podstatě také ekoturisté, většinou přirozeně, zejména mohou-li následovat dobrý příklad. Málokdy si dovolí nechat po sobě třeba rozházené odpadky.

V některých horách třeba na Balkáně však lze občas narazit na pěkná smetiště. Rumunský Fagaraš jsme přecházeli už hodně dávno, ale dosud si pamatuji mimo krásy hor také hromady rezavých plechovek, kdekoliv se dalo tábořit. Tehdy tam nebylo prakticky žádné zázemí pro turisty. Navíc obyvatelé okolních vesnic na horách pásli svá stáda ovcí. A v místním pastevci by se asi těžko hledala nějaká globální ekologická uvědomělost. Hory jsou pro něj každodenním živobytím, nevidí v nich přírodní památku, již je třeba uchovat generacím příštím. A zbytky od jídla přece hází na stejnou hromadu jako generace před ním.

To nás vede k důležitému aspektu provozování ekoturistiky, a tím je přínos místnímu obyvatelstvu. Především jim se musí vyplatit své přírodní nebo kulturní památky ukazovat návštěvníkům, místo toho, aby v nich třeba otevřeli povrchový důl. Proto, než dát vydělat nějaké nadnárodní firmě, která si většinu svého zisku odveze, je vhodné podporovat místní provozovatele kempů, prodejce potravin, průvodce, půjčovny vybavení. Vzdělávání a podpora rozvoje domorodců je tedy nedílnou součástí ochrany prostředí. V některých oblastech už turismus dokázal potlačit ekologicky agresivnější formy obživy. Na Špicberkách, osídlených původně kvůli těžbě uhlí, teď ukazují stále početnějším turistům zavřené doly jako další atrakci, připomínku tvrdého života průkopníků.

Turismus znamená cestování, a tedy přemisťování značného počtu lidí, což rozhodně ovlivňuje prostředí. Proto je třeba zamýšlet se i nad způsobem cestování. Chcete-li být opravdovým ekoturistou, berte si výrazně delší dovolenou a cestujte pěšky a zámořské destinace navštěvujte pokud možno na plachetnici. Je to absurdní myšlenka, ale je dobré si uvědomit, že právě doprava, zvláště letecká, bývá velkým násilím na globálním životním prostředí. Za ekoturistiku jsou považovány výlety pěší, na kole, na běžkách nebo vodní turistika.

Ta poslední, v současnosti velmi masová, však často přitahuje jedince, kteří se opilí válí v lodích a rozhazují kolem sebe své četné lahve, v případě nevyhnutelných nehod i jiné vybavení. To s ekoturistikou nemá nic společného, jak je vidět třeba z obrovského množství odpadků sesbíraných při každoroční akci Čistá Sázava, na které se ve správném ekologickém duchu podílí i nepřímý viník znečištění, vodácká půjčovna Bisport. Takovéto očistné akce probíhají na různých turisticky atraktivních místech od Sázavy až po Himálaj a dobrovolnická účast na nich může být sama o sobě zajímavou náplní aktivní dovolené, která si předponu „eko“ rozhodně zaslouží.

Myšlenky ekoturistiky se bohužel nedrží každý, kdo ji hlásá, přesto se však světem cestovního ruchu šíří. Buďme za to rádi a přejme jí úspěch. Každý z nás pak aspoň může na výletě odnést svůj papír od svačiny do nejbližší popelnice a cestou přibrat i něco z toho, co zahodilo nějaké prase před námi. Koneckonců, Zemi jsme nezdědili po předcích, máme ji půjčenou od svých potomků…

Text: Míra Štěpán
Foto: Autor