Banát: Češi odcházejí, přichází Češi

Přiznávám, titulek, který jsem ke svému pojednání o životě rumunských Čechů zvolil, může být na první pohled nelogický, nicméně přesně vystihuje situaci, která začátkem 21. století v malebném Banátu nastala.

Češi, kteří se narodili na jihu Rumunska, odchází houfně za lepším životem. Mladá generace poznala nový styl života a dřít od jara do podzimu na poli již téměř nikdo z nich nechce. Babičky a dědové se obávají o osud svých vesnic a jejich vnuci mizí do rumunských velkoměst nebo do České republiky, která se v jejich očích stala jakousi zaslíbenou zlatou zemí.

Motivace k tomuto hromadnému exodu je stejná jako všude jinde na světě, tím motorem jsou peníze. Soused, který odejde do České republiky a za půl roku přijede zkontrolovat svou opuštěnou chalupu v novém autě, je vzorem, jenž samozřejmě láká k napodobení.

České vesnice se tedy rychle vylidňují a tuto situaci nemohou zvrátit ani desítky nadšenců z České republiky, kteří opuštěné banátské chaloupky skupují a k Dunaji jezdí na dlouhotrvající romantické dovolené. Vždy se totiž bude jednat pouze o dovolenou nebo o studijní cestu, nikoli o touhu zapustit na jihu Rumunska kořeny a vychovávat zde děti. Banátští Češi tedy odcházejí natrvalo a k Dunaji přichází na skok lidé z Prahy, Brna a jiných míst naší vlasti. Poměr obou skupin je ale nesrovnatelný. 

Když jsem před pěti lety navštívil poprvé čarokrásnou vesničku Gerník, která je sevřena v údolí mezi dvěma horskými hřebeny, byl již kraj turisty z ČR objeven, nikoli ale podmaněn. Mnoho chalup bylo na Gerníku prázdných, ale nebyla jich ještě ani třetina. Letos v létě, kdy jsem se do Rumunska opět vydal, mě čekalo smutné zjištění – prázdných stavení přibylo a turistů z České republiky také.

Turista – dar i prokletí

Starosta Gerníku pan Pieček si příliv turistů pochvaluje. „Přijedou sem a přinesou peníze, kterých tu není mnoho. Někteří se sem vracejí každý rok, občas zde někdo dokonce koupí chalupu a tráví tu celé léto.“ Rolník Alois Glazar dodává: „Nedaleko Gerníku stojí zavřená fabrika na zpracování mědi. Když fungovala, pracovalo tam skoro 5 tisíc lidí. Lidé si přinesli peníze z práce a ještě stihli hospodařit na svém políčku. V 9O. letech se ale továrna zavřela a lidi byli najednou bez peněz. Naštěstí začali jezdit turisté, kteří tu nechají nějakou tu korunu.“

Peníze ale s sebou logicky přináší i tzv. kulturu peněz. Lidé na Gerníku rychle pochopili principy turistického ruchu a začali podnikat. Pronajímají pokoje (nebo celé chalupy), vyváří svým hostům, nabízejí projížďky na koních... Prostě vše, co si člověk představí pod pojmem agroturistika. Turistů přijíždí stále víc, požadují lepší služby, větší pohodlí. Koupel u pumpy na dvorku už nestačí, lepší je přece sprcha. Hostitelé si tedy konkurují a nabízí stále větší komfort za větší peníze. „Máme i sprchu a splachovací záchod, ale máme ho jen pro turisty,“ to je věta, kterou v Banátu zaslechnete hodně často.

S přílivem turistů a peněz mizí tradiční kultura. Dříve se třeba chodilo „na táčky“ – poklábosit k sousedovi, na náves nebo do hospůdky. Dnes si to hospodyně nemůže dovolit. Přijde z pole a jde navařit hostům z Čech. Na sousedské popovídání je méně času i energie. Nebo taková svatba. V minulosti byla středobodem osobního i veřejného života. Byl to rituál, při němž se sešla půlka vesnice a obě rodiny, které veselku pořádaly, chtěly na hosty udělat velkolepý dojem. Dnes je pro mladou holku lepší vdát se do Čech a odejít.

Samostatnou kapitolu by si pak zasloužila pálenka. Češi na rozdíl od Rumunů umí vyrobit výtečnou slivovici a jsou na to patřičně hrdí. „Když je ráno zima a člověk jede na pole, tak ho slivovice zahřeje. Když si pak večer sedne unaven po celodenní dřině a dá si hlt, tak má jistotu, že se mu bude lépe spát,“ říká pan Glazar a dokazuje, že banátští Češi umí alkohol pít. Turisté už toto umění tolik neovládají. Kromě občasné ostudy to znamená, že jim místní často prodají to, co by sami pili až v nouzi. Turistům to „stačí“ a „proč bych neprodal, když chtějí koupit“, říkají si místní podnikavci, kteří začali dávat přednost penězům před hrdostí.

Chalupu za panelák? Nebo naopak?

Někdo chce kromě slivovice a sýru koupit rovnou celou chalupu. „Když začali lidé odcházet do Čech, tak se zbavovali chalup za směšné částky. Třeba za 4000 euro, ale i za méně. Chtěli to hlavně co nejdříve prodat. Hodně chalup koupili Rumuni, pak o to začali mít zájem i lidi z České republiky, ale to už stála chalupa zase víc,“ říká paní Piečková, která pracuje v místní hospodě a dodává: „Na Gerníku teď bydlí asi 35O lidí, možná že až jedna třetina chalup je prázdných. Lidé je prodávají, ale už méně, lekli se finanční krize a chtějí mít alespoň nějakou jistotu. Zájem o chalupy ale neklesl, kdo ji však chce nyní koupit, musí si připravit tak 10 000 euro.“

Lidé, kteří z Gerníku odešli za „lepším životem“ do Čech, se musí často vyrovnat se ztrátou iluzí. Prvotní nadšení z panelového domu, kde vše běží automaticky, střídá nuda. Stereotypní chození do práce je po čase stejné (většinou horší) jako každodenní chození na pole. Stesk po domově se prohlubuje, ale vrátit se odhodlá málokdo. Lidé se většinou bojí ostudy, co by tomu řekli sousedé atd. Smutek po Banátu tedy zkouší zahnat u hracích automatů a alkoholu, který ale najednou přestali umět pít.

Pokrok a kulturní změny se zastavit nedají. Gerník a s ním celý Banát vyhlíží napjatě svůj osud podobně jako Česká republika a v globalizovaném světě (a Evropské unii zvlášť) nelze oba osudy oddělit. Nelze říct, že život v Banátu je horší nebo lepší než život v Česku. Každý hledá něco jiného a dokud to nenajde, je nucen hledat dál. Udělejte si výlet do Banátu, proč ne. Ale s vědomím, že realita může být jiná, než hlásá váš pět let starý turistický průvodce.

Jak se tam dostat?

Pohodlně? Pak využijte nabídku některé cestovní kanceláře. Výborné reference a mnohaleté zkušenosti má například brněnská cestovní kancelář Kudrna (podrobné informace najdete na www.kudrna.cz).

Levně? Máte-li dobrodružného ducha, zkuste autostop. Překonáte-li rozlehlé Maďarsko, máte téměř vyhráno, neboť v Rumunsku je stopování běžným způsobem dopravy a každý vás rád (někdy ale za poplatek) sveze. Pokud vnímáte Rumunsko jako ráj kriminálních živlů, pak se dopouštíte podobné chyby jako například někteří Britové, kteří stejně tak vnímají Českou republiku. V Rumunsku nemusí být všude a vždy zcela bezpečno, ale rozhodně tam není přehnaně nebezpečno. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že za méně než 48 hodin stopování můžete být v teple gernické chalupy.

Autem nebo autobusem? Stop se vám nezamlouvá a cestovky nesnášíte? Po 10 hodinách jízdy autem (nepočítáme-li občasný „zásek“ na hranicích) můžete být v Banátu, který mnoho českých rodin využívá dokonce jako místo odpočinku při cestě do Bulharska k Černému moři. Pokud zvolíte cestu autobusem, pak vám nejlepší spoj poradí na www.florenc.cz. Počítejte ale s tím, že několikrát během cesty budete přestupovat. 

Text: Jan Michal
Foto: Flickr, autor