Home › Xtreme sporty › Xtreme spektrum

Ve tmě veď mě!

Lyžařka Anna Kulíšková a trasérka Štěpánka Lučanová jsou v podstatě takové dvě akvabely. Ale na sněhu. Chystají se spolu na paralympiádu a do toho jsou kamarádky na život a na smrt.

Zasněžený prudký svah, na kterém se stokilometrovou rychlostí řítí dvě lyžařky. První Štěpánka a hned za ní Anička. Zajímavé na tom ale je, že nejsou soupeřkami, ale týmem. A kdo jsou tedy ty dvě sympatické slečny? Zrakově postižená lyžařka Anna Kulíšková a její trasérka Štěpánka Lučanová. "Už na základní škole jsme s Aničkou snily o tom, že jednou pojedeme na olympiádu. Anička vzhledem k svému zrakovému postižení na paralympiádu a já na olympiádu. Jezdila jsem závodně na lyžích, tvrdě na sobě makala, ale v šestnácti se mi zhroutil svět. Plicní embolie zhatila všechny moje plány. Musela jsem s vrcholovým závoděním přestat," svěřuje se Štěpánka.

Anička patří díky svému zrakovému postižení do kategorie B2 (zúžené zorné pole na 4 stupně). Nadějná sportovkyně má takzvané trubicové vidění, tedy ze 180 stupňů, které tvoří zorné pole zdravého člověka, vidí pouze 4 stupně. "Několik sezón mi dělal traséra můj táta, ale pak se prý na to pomalu začal cítit starý," usmívá se Anička. "Přemýšleli jsme, kdo by ho mohl nahradit, a nakonec jsme došli k závěru, že jedině Štěpánka. Děvčata se poctivě "sjížděla" a zvykala si na sebe celou loňskou sezónu a jejich velkému snu jsou každým absolvovaným tréninkem a závodem zase o krok blíž. Když se jim podaří umístit se na paralympiádě ve Vancouvru v roce 2010, medaile dostane jak Anička, tak i její trasérka Štěpánka.

A jak vůbec vypadá den, když mají Anička se Štěpánkou důležitý závod? "Nemáme žádné speciální rituály. Ráno prostě vstaneme, nasnídáme se a vyrazíme na svah. Následuje prohlídka svahu a pár jízd. Nejvíc se nám osvědčilo, když si to bez zastavení sjedeme v pluhu, zmapujeme kritické úseky... Někdy se stane, že si ještě zdřímneme v autě těsně před závodem," usmívají se sympatické slečny. "Často si před startem zazpíváme tu naši oblíbenou: 'Dneska to rozjedem na plný pecky...' a pak je to už všechno o soustředění," vysvětluje Štěpánka. "A taky o vysílačkách. Když jsme poprvé se Štěpánkou závodily, zklamala nás právě technika. Odstartovaly jsme a já Štěpánku svou vysílačkou neslyšela. Nejdřív jsem si myslela, že si ji vůbec nezapnula, pokřikovala jsem vztekle do vysílačky. Po závodě jsem se dozvěděla, že Štěpánka všechny ty moje sprostý nadávky moc dobře slyšela, zato já neslyšela z nějakého naprosto záhadného důvodu její instrukce pro mě. Tenkrát jsem dojela, ale orientovala jsem se jen podle nějaké šmouhy přede mnou, což byla právě Štěpánka," vzpomíná Anička.

Mezi Aničkou a Štěpánkou panuje na svahu (a prý nejen tam) naprostá důvěra. "Jakmile bych se na svou trasérku nemohla spolehnout na sto procent, nebylo by to v pořádku. Jedu prostě za Štěpánkou, poslouchám, co mi vysílačkou radí, a věřím jí... Mám štěstí, že mám Štěpánku. Bez ní bych rozhodně tak rychle jezdit nemohla," odpovídá se svým oblíbeným černým humorem Anička. "Při závodech i trénincích se snažím Aničku všemožně motivovat, občas do vysílačky i hystericky křičím: jedem, přidej...' Zkrátka Aničku hecuju! Když jsme třeba přijely loni na Světový pohár do Aspenu a já viděla ten šíleně prudký svah, tak jsem jí to ani neřekla. Nechtěla jsem ji tím bloknout... A dobře jsem tenkrát udělala, normálně jsme si to před závodem párkrát sjely a všechno bylo v pohodě," dodává Štěpánka.

Photo

Klikněte na obrázek pro zvětšení.