Zatímco si většina obyvatel severní polokoule užívala letošní mírné zimy, v mrazivé polární noci probíhaly intenzivní přípravy na jeden z nejnáročnějších, nejoriginálnějších a zároveň i nejnebezpečnějších závodů světa - 7. ročník poháru Fridtjofa Nansena.
Jméno slavného norského mořeplavce nenese cena pro vítěze náhodou. Stejně jako Nansen v letech 1893-96 odvážně pronikl na své lodi Fram do arktického ledového příkrovu, musí novodobí hrdinové riskovat a proniknout po moři a pod ledem do míst, kam se podíval jen málokterý člověk. Nansenův pohár je totiž závodem ponorek.
Historie
Historie Nansenova poháru začala až pohádkovou shodou okolností. V roce 1992 švédský dobrodruh Sharksson, jinak též syn multimiliardáře a majitele sítě úspěšných vodních zábavních parků, zabloudil na své luxusní jachtě při cestě z Tahiti do Japonska a přistál v ruském Murmansku. V dobách studené války přísně utajovaný přístav se v té době postupně měnil v obří šrotiště, na kterém tiše umírala značná část sovětské válečné flotily, a to včetně řady vojenských ponorek. Nezaměstnanost dosahovala nevídaných rozměrů a místní obyvatelé byli ochotni prodat cokoli komukoli. Sharksson si rychle vzpomněl na obchodní talent svých předků a během několika měsíců přestěhoval do Švédska tři vyřazené sovětské ponorky.
O rok později, v létě 1993, byl vyhlášen první závod ponorek na trase opisující v téměř dokonalém kruhu Špicberky. Závodu se zúčastnily 3 stroje pojmenované symbolicky Nautilus, Jules Verne a Columbus. V průběhu závodu se však ukázalo, že ovládání sovětských plavidel určených pro 99 členů posádky je nad síly desetičlenných týmů odvážlivců. Nautilus havaroval již po několika minutách plavby, neboť posádka chybně pochopila uživatelský manuál a přičerpala studenou vodu do horkého chladícího okruhu, takže došlo k explozi parního kotle. Jules Verne dokončil zhruba polovinu okruhu a poté neřízeně najel na břeh v důsledku závady na turbodmychadle servořízení. Cíle tak dosáhl pouze Columbus řízený rusko-švédskou posádkou, avšak až po 58 dnech, neboť ponorce již po několika minutách vysadily všechny motory v důsledku osudného omylu, kdy hlavní inženýr lodi přehlédl, že reaktor jaderné ponorky byl již v Murmansku demontován. Kapitán však vtipně využil síly větru a mořských proudů, nechal loď volně unášet a nakonec úspěšně ztroskotal těsně za cílovou čarou.
Po tomto fiasku došlo k přerušení pohárové tradice na dlouhých 5 let. Tuto pětiletku však Sharksson nepromrhal - věnoval ji důkladným analýzám a tvorbě strategie, která by závodům zajistila úspěch. Další ročník se odehrál až v roce 1998 a byl již vyhlášen pro soukromé ponorky s omezenou tonáží a maximálně desetičlennou posádkou. O závod projevila zájem média a bohužel rovněž ochránci přírody. Pod tlakem militantních ekologů byli pořadatelé nuceni přidat do pravidel požadavek na vybavení ponorek přídavnou plachtou a posádky musely pod hrozbou diskvalifikace vypnout motory v případě nepříznivých rozptylových podmínek na trase závodu.
Přes tato omezení získal závod rychle na popularitě zejména mezi místními domorodci, pro které jsou soutěžící, jejich servisní týmy a diváci jednou z mála příležitostí k otevření jinak dlouhodobě ztrátových stánků s rychlým občerstvením. Věhlas poháru rostl a díky mimořádné nebezpečnosti trasy se rychle dostal také do povědomí movitých příznivců extrémních sportů. Není tedy velkým překvapením, že letošní ročník přilákal rekordní účast 11 lodí.
Internetové bankovnictví KB
VSTOUPIT
