Home › Cestování › Cestujeme s Koktejlem

V Manu s Darwinem

Na papouščím lizu

Manu je proslulé papouščími lizy, kde ptáci požírají minerály, jimiž zřejmě neutralizují toxiny obsažené v plodech stromů, kterými se živí. Lizy jsou na jediné dosažitelné obnažené půdě pralesa - na stržených březích meandrů. V deštném lese je mnoho lizů papoušků, ale ty nejlepší, otevřené pozorovatelům na řece, jsou na Madre de Dios, den plavby po proudu od Boca Manu. Protože jsou papoušci plaší, je možné je pozorovat jen z dostatečné vzdálenosti z plošin, plovoucích po proudu a kamuflovaných palmovým listím.

Před úsvitem slunce nás Darwin dovezl lodí na plošinu, ukotvenou provazem ke kmeni na břehu řeky. Nad stromy deštného lesa stoupala pára, kolem nás šuměla řeka. A pak slunce vyskočilo nad horizont a osvětlilo rezavý břeh Madre de Dios. Hloučky papoušků černouchých (Pionus menstruuj), ptáčků krásných zelených tělíček a modrých hlaviček, zatím nad řekou přelétávaly tiše a neokázale. Nic dlouho nesvědčilo o jejich větší koncentraci, jen pohled dalekohledem do porostů nad vysokým břehem nás přesvědčil o opaku. Modré hlavičky neklidných papoušků se dávají do pohybu a ptáci v hejnu přelétávají nad břehem. Jak byli před chvílí tiší, najednou hlučí všude kolem. Pak se jeden za letu zachytí drápky za vyschlou půdu a jeho zobáček se zaklesne do pukliny v břehu. Na tento signál asi čekají ostatní. V několika okamžicích je za ohlušujícího křiku ptáků puklina obalena smaragdovým polem papouščích těl, mezi něž se vmísili i jedinci druhu Pionopsitta barabandi, papouška zlatolícího.

Když už se zdá, že se papoušci nasytili, začínají se mezi zelenou záplavou objevovat větší a světlejší tělíčka amazoňanů pomoučených (Amazona rafinosa), a amazoňanů žlutohlavých (Amazona ochrocephala). Ti se dostávají k lizu šplháním po visících liánách a předvádějí tak podivné akrobatické lezecké kousky. Tu visí amazoňan za jednu nožku hlavou dolů, hned vedle další udržuje tělíčko v horizontální poloze. Po hodině se papoušci černouší počínají vytrácet a najednou převládá pouze světle šedá a zelenavá barva amazoňanů s očima lemovanýma výrazným světlým kroužkem. Ale posléze i tito ptáci opouštějí liz, kamsi se vytratí a nad vodou zavládne ticho. Ale Darwin sedí na svém místě dál, což znamená, že příroda chystá ještě další dějství, a ostatně i my víme, že zatím na lizu nebyli ti největší a nejhlučnější návštěvníci, papoušci ara. Přeletující dvojice arů zelenokřídlých (Ara chloroptera) dávají tušit, že i oni se zatím obávají usednout na stržený břeh. Tito největší papoušci tropického deštného lesa asi potřebují důkladné ujištění, že jim nic nehrozí, protože zatím sedí na větvích stromů a nižšího bambusového porostu tiše, hledíce na svět svým typickým způsobem, natočením hlavičky k pozorovanému objektu. Plovoucí loď je totiž zneklidňuje. Bambusové stvoly, už tak ohnuté těsně nad liz, se pod jejich těly ohýbají níž a níž, ale oni se zřejmě musejí ujistit i křikem o tom, že je jich už dost na to, aby se několik jedinců odvážilo šplhat po lizu, zatímco ostatní hlídají nad břehem.

Rezavý břeh se najednou opět pokryje nádherně zbarvenými těly arů zelenokřídlých a jejich pestré skvrny podtržené dlouhými ocasními pery jsou jako výjev z pohádky. Požírání minerálů je provázeno mohutným křikem ptáků, nesoucím se nad vodou. Studium papoušků ara v Manu, kde žijí nejméně tři druhy této čeledi, přineslo zajímavé poznatky o jejich životě. Přestože jsou známí svojí monogamií a dlouhověkostí, hnízdí v tropickém deštném lese jen velmi obtížně. Nedovedou si totiž sami stavět hnízda a musejí se proto zmocnit již hotové stromové dutiny i s hnízdem. Takových volných hnízdních dutin je však v pralese překvapivě málo, mezi ptáky i hmyzem je o ně totiž velký zájem. Papoušci navíc preferují palmy, a tak se někdy naskytne pohled na zuřivý boj dvou párů, které soupeří o možnost zahnízdit. Podle posledních pozorování se to podaří jen asi 20 % párů populace ročně. Pokud zahnízdí, samička klade až 3 vejce, ale přežívá jen jedno mládě. Tomu trvá nejméně 6 let, než se stane dospělým a vyhledá si partnera. Tento životní cyklus zřejmě omezuje masovější výskyt ptáků, jimž tropický deštný les jinak nabízí hojnost potravy.

Amazonie v ohrožení

V Peru je plných 15 % z celkové rozlohy čtyř milionů kilometrů čtverečních zatím neporušeného tropického deštného lesa Amazonie. Oněch 15 % je mimochodem téměř polovina rozlohy Peru! Z toho je téměř 78 000 km² tropického deštného lesa v Peru chráněným územím. Biosférickou rezervaci Manu s jejím přírodním bohatstvím v současné době v peruánských nížinách doplňují chráněné oblasti Tambopata-Candamo a národní park Bahuaja-Sonene na hranicích s Bolívií. Přidáme-li k této ploše bolivijský národní park Maididi, který je na dohled hranic, pak dostaneme úctyhodné číslo. Je to dostačující?

Britský expert major Ian Grimwood, pověřený peruánskou vládou vymezením chráněných území, došel k závěru, že území zasluhující statut národního parku v Peru nejsou. Dal se však přemluvit Celestinem Kalinowským, aby s ním navštívil oblast kolem řeky Manu, a společně se poté zasloužili o její vyhlášení za národní park. Denní praxe však ukazuje, že vyhlašování sebevětších ploch deštného pralesa za chráněná území není řešením schopným odolat tlaku současné lidské civilizace. V deštných lesích Amazonie se denně vypálí na desítky kilometrů čtverečních lesa. To hladoví lidé hledají zdroje jídla pro své rodiny. Pak je tu tlak velkých těžebních společností hledajících zlato a ropu bez ohledu na přírodní hodnoty. Ostatně s neuznáváním přírodních hodnot, jde-li o peníze a pohodlí lidí, máme zkušenosti ze všech kontinentů. Jižní Amerika není bohužel výjimkou.

Ale snad není vše ztraceno. Příkladem je pomenší energický muž - Darwin. Řídil naši loď po řece Manu, provázel lesem a otevíral nám svět tropického deštného lesa, který viděl očima domorodce hledajícího strom, jehož latex jej bezpečně zbaví parazitů, ale i pohledem člověka znajícího ekosystém, uvědomujícího si souvislosti. Darwin Moscoso má pro Manu lepší budoucnost. Jako přísně řízenou rezervaci využívanou vědou a obklopenou porosty s uvážlivě těženým dřevem a programem zalesňování, jež přinese i v budoucnosti lidem práci a obživu. Tedy na místním bohatství založenou ekonomiku, doplněnou turistickým ruchem a možná i těžbou fosilních paliv a zlata, avšak legální, po níž nezůstávají jen hory hluchého kamení. Vzdělání přineslo Darwinovi poznání, že jen odstraněním bídy a hladu lidí žijících v peruánských horách a tropickém deštném lese, může být zachován svět přírodního bohatství na břehu řek Alto Madre de Dios a Manu pro další pokolení.

Text a foto: Jan Baltus a Marie Baltusová