Vratcí velikáni
Tropický deštný les, protkaný změtí slepých ramen se stojící vodou, je velmi složitý systém s komplikovanými vztahy mezi velkým množstvím různých druhů rostlin i živočichů. Pro vědce je stále tak trochu záhadou. Oproti podmínkám mírného pásma se zde například stromy dožívají malého stáří, největší velikáni nemají více než 125 let. Důvodů je mnoho. Vlhké prostředí bez dramatického střídání teploty s jedním deštivým obdobím je sice růstu stromů příznivé, ale deštný prales trpí nedostatkem živin. Známý poznatek, že většina prvků a minerálů koloběhu živin je v pralese obsažena v biomase, tedy téměř z 80 % v bylinách, houbách a stromech, kdežto v lesích mírného pásma jsou živiny převážně v nadbytku v půdě, je dominujícím faktorem.
Lesní velikáni, když už se jim podaří vyrůst v konkurenci jiných stromů až do vyššího patra ke slunci, se proto úzkostlivě střeží pozbýt některé své části, například listy. To je příliš oslabuje, neboť k obnově listové plochy potřebují další minerály, které však těžko získají. Proto se velmi různorodými způsoby brání hmyzu nebo živočichům požírajícím jejich části.
Většina stromů produkuje trny, drsné ochlupení listů nebo chemikálie, jimiž odrazují případné konzumenty. Některé dokonce vytvářejí celé plochy trnů, úplné ocelové kartáče, jako např. strom rodu Jacaratia, který je doslova posetý trny velikosti palce. "V oblibě je také červená barva," vysvětluje Darwin při pochodu pralesem, "domorodí lidé nikdy nesbírají kořeny a listy, které jsou červené. Většinou obsahují jed." Mnoho rostlin má rubínově zbarvené povrchové kořeny a i byliny naznačují jedovatost červení.
Fík škrtiče (Ficus trigona) ničí své konkurenty jiným způsobem. Tato liána produkuje chutné plody s lepkavými semínky, která pak šíří opice po stromech se svými výkaly. Takové semínko se zachytí na větvi stromu, vyklíčí a posílá svůj kořínek po kmeni k zemi. Posílen novými živinami obklopí rychlým růstem svého hostitele, až jej zničí, zanechá po něm jen dutinu ve spleti svazků dřeva a zaujme jeho místo na slunci. Podobných příkladů strategie stromů, jak strhnout protivníka k zemi, je mnoho.
V tropickém deštném lese nepředstavují pro návštěvníky největší nebezpečí hadi nebo jaguáři, ale paradoxně padající větve, celé stromy nebo skupiny stromů. Nejcharakterističtějším nočním zvukem tropické deštného lesa v Manu není křik vřešťanů, kteří se tak snaží vyhnout střetu s jinou skupinou, ale padající plody a části stromů.
Nepřetržité pády materiálu z výšek korun připomínají začínající krupobití, které nikdy nekončí. Malou stabilitu vzrostlých stromů způsobuje i jejich podloží, neboť vrstva půdy se živinami pod stromy je jen asi dva metry vysoká, pod ní jsou pouze písky a kamení. Kořenový systém stromů, byť často vyztužený deskovitými systémy obřích rozměrů, je proto mělký a nestabilní. Pád každého stromu či dokonce skupiny kmenů vytváří pro semenáčky čekající v lesním podrostu novou šanci, ale zároveň představuje změnu podmínek. Ani minerály nejsou v podloží rozmístěny rovnoměrně a hojně, nýbrž nahodile, a proto nelze nalézt v tropickém deštném lese souvislé porosty jednoho druhu, ale druhy rostoucí spíše roztroušeně. Je tedy zřejmé, že právě tyto nestálé podmínky a neustálé změny vytvářely největší vývojový tlak a přispěly k nezvyklé druhové variabilitě.
Ochrana stromů a bylin před napadením se projevuje v tropickém deštném lese i různými formami spolupráce těchto rostlin s hmyzem. Cecropia sp. s obrovitými listy, která nastupuje jako pionýr nové zeleně na vykácených plochách lesa, poskytuje duté prostory uvnitř kmene mravencům, kteří se odměňují ochranou dřeviny před škůdci. Cecropia sama chrání navíc své území před konkurencí produkcí zvláštního herbicidu, jímž zahubí vše, co začíná klíčit pod její korunou. Podobně Triplaris peruviana, nenápadný strom s malými otvůrky v kůře, z nichž rychle vylézají ohniví mravenci, je známým příkladem symbiózy. K tomuto "mučícímu kůlu" přivazovali Indiáni i Španělé své oběti, aby je mravenci uštípali k smrti.
Ale žádný strom se neubrání mravencům druhu Atta rodona, kteří se naučili ve svých mraveništích pěstovat houby, jejichž myceliem živí své larvičky, protože neumějí zpracovávat celulózu jako termiti. K pěstování houby potřebují tito mravenci rostlinný materiál, a proto se vypraví z mraveniště po vybraných cestičkách na vhodný strom a doslova jej očešou od listí. Nakrájené kousky listů přestěhují do speciálních komůrek, kde pěstují své oblíbené houby. Taková mraveniště s miliony mravenců různých velikostí a specializace jsou dost častá. V zásnubním letu vylétá z každého z nich přibližně 40 000 samečků a 6000 samiček, potenciálních královen, které žijí až 10 let a přitom nepřetržitě kladou vajíčka! Pohled na tyto mravence se "zelenými paraplíčky" a jejich organizaci práce je fascinující.
Dřevní hmota stromů je předmětem neustálého zájmu bakterií, plísní, hub a hmyzu, především však všekazů. Tento všudypřítomný společenský hmyz tropů si v deštném lese sice nestaví tak okázalé stavby jako v Africe, ale je jedním z největších a nejdokonalejších strojů na rozklad dřevní hmoty. Na minerály vzniklé činností těchto rozkládačů čekají netrpělivě stromy bojující v tropickém deštném lese o život na slunci.
Vlci řek
V poklidu odpoledního dne je snadné uslyšet a posléze v korunách stromů i zahlédnout skupiny opic, pohybujících se vždy společně - kotulů veverovitých (Saimiri sciureus), a malp (Cebus apella) vyhledávajících sladké květy a plody stromů.
Malí kotulové se v sousedství větších druhů cítí bezpečněji. S Darwinem jsme kousek od Cocha Otorongo, jezera vzniklého ze slepého ramene řeky na středním toku Manu, které se proslavilo pozorováním kajmanů a největších vyder druhu Pteronura brasiliensis. Teplé a živinami bohaté stojaté vody jezera jsou plné ryb. Hojnost potravy přitahuje kajmany černé (Melanosuchus niger) a jejich příbuzné kajmany brýlové. Jsme také u vod, které hostí poslední jedince populace vydry obrovské. Indiáni tato až 35 kg těžká zvířata nazývají "Lobos del Rio" - vlci řek, protože jsou zvyklá lovit v rodinách roztažených do rojnice až o devíti jedincích. Povětšinou jde o dospělé členy jedné rodiny a jejich zuby vlčí čelisti opravdu připomínají. Dokáží se prý utkat s kajmanem a dokonce i s jaguárem, když jde o život mláďat. Vydry byly pro svoje kožešiny těžce pronásledovaná zvířata všude na světě a i zde v Jižní Americe. Jenom v Peru bylo v období let 1946 až 1973 prodáno legálně na 24 000 kožešin tohoto savce.
Na březích jezera Otorongo žijí také hoacinové chocholatí (Opisthocomus hoatzin), jakoby oživlé zkameněliny archeopteryxů, podivní ptáci s ještě podivnějším zažíváním, které je staví jaksi mimo obdiv davů. Na padlých stromech odpočívají anhingy (Anhinga anhinga), neúprosní lovci ryb. Přítomnost ledňáčků, volavek a skrytých jihoamerických strak, pohvizdujících v tóninách šplhajících do výšek stromů, už patří k běžným pohledům a zvukům tropického deštného lesa a jeho "cocho". Nad vodou visí obrovská zavěšená kyjovitá hnízda vlhovce chocholatého (Ostinops decumanus), jehož zpěv podobný zvuku flétny připomíná naši žluvu. Na podobném jezeře rozlišila skupina ornitologů z Velké Británie za pouhé tři hodiny na 200 druhů ptáků.
Na Cocha Otorongo padá soumrak, hvězdná obloha s Jižním křížem uspí poslední ptačí opozdilce a jen opaleskující oči dávají tušit přítomnost kajmanů v temné vodě. Noc v tropickém deštném lese se opět hlásí zvukem padajících plodů a vzdáleným houkáním vřešťanů.
Internetové bankovnictví KB
VSTOUPIT
