Home › Cestování › Cestujeme s Koktejlem

V Manu s Darwinem

Darwin Moscoso se narodil v tropickém deštném lese a své dětství prožil mezi východními svahy peruánských And a nízkým pohořím Pantiacolla, které odděluje údolí bystrých vod Alto Madre de Dios od hnědavých, kalných meandrů řeky Manu. Darwinovi rodiče si ještě pamatovali kanibalské obřady. Darwina, svého šestého syna, nechal otec pokřtít. Samozřejmě přitom netušil, kdo byl Charles Darwin. Pak rodina prošla překotným kulturním vývojem. Darwin s bratry opustili pralesní chatrč a život ne nepodobný pravěku, získali univerzitní vzdělání a stali se legendárními průvodci ekoturistické agentury Pantiacolla v Cuzcu. S nizozemskou majitelkou agentury Mariannou van Vlaardingen, primatoložkou studující opice Manu, zpřístupnili serióznímu poznávání svět tropického deštného lesa. "Je to jediná cesta k budoucnosti, co nejvíce lidí musí znát hodnotu Manu," říká Darwin. Byla to také jeho rodina s agenturou, kdo zapojily některé indiánské kmeny, například Yine, v provincii Madre de Dios do turistického ruchu a zaručily jim malý díl zisku z návštěvnosti Manu. Darwin, dnes vzdělaný muž, totiž ví, že chudoba lidí je pro zdejší panenskou přírodu největším nebezpečím. Být v Manu s Darwinem znamená vidět, znát a snad i chápat.

Genová banka

Srázy andského hřebene Paucartambo, orientované na východ, již spadají do amazonské pánve. Přes zlatožluté drny trávy ichu se z jeho vrcholu otevírá nádherný pohled na vřící kotel mraků, vznikajících dole v nedozírných nížinách povodí Amazonky. Vlhký vzduch, sycený párou z kotle deštného pralesa vyhřívaného sluncem, naráží na suchý chladný vzduch nad Kordillerami, vanoucí od studeného Humboldtova proudu v Tichém oceánu, a sráží se v podobě deště převážně nad východními svahy And. Bystré kamenité toky hučí v mlze lesů a vracejí vodu tam, odkud se vypařila - do tropických deštných lesů povodí Amazonky. Tam někde pod třemi hřebeny východních Kordiller - pohoří Vilcarota, Urubamba a Vilcabamba, na soutoku řek Alto Madre de Dios a Manu leží v peruánské provincii Madre de Dios nekonečné plochy národního parku a biosférické rezervace Manu. Svou rozlohou 1 881 200 ha je toto území srovnatelné s polovinou Švýcarska nebo s anglickým Walesem.

Jenže zatímco ve Velké Británii roste asi 1400 rostlinných druhů, tady v tropickém deštném lese, zásobovaném živinami splavovanými ze svahů hor, je známých asi 15 000 druhů. Kromě toho zde žije 200 druhů savců, 1000 druhů ptáků, statisíce druhů hmyzu a bezpočet obojživelníků a bezobratlých. A zdejší příroda skrývá ještě nepoznané druhy rostlin a hmyzu. Bezpečně dnes už víme, že Manu je genovou bankou mnoha druhů rostlin.

Darwin zná desítky stromů a bylin pralesa a ví, jak je uměli Indiáni využít, když trpěli malárií, zimnicí, parazity, bolením zubů nebo měli krvácející zranění. Moderní medicína využívá léky, z nichž celá čtvrtina pochází původně z látek obsažených v rostlinách deštného lesa. Pověstný šípový jed kurare stromu rodu Strychnos sp. je jen nejznámějším příkladem. A přitom je člověkem prozkoumáno jen jedno procento obrovské škály chemických sloučenin, často jedů, jimiž se rostliny v deštném pralese Amazonie brání proti hmyzu, ptákům, cizopasníkům nebo proti sobě navzájem. Zbytek dosud čeká na poznání a využití.

Díky obrovské biodiverzitě Manu zde také doposud žijí jaguáři vedle vyder obrovských, kajmanů černých a brýlových, desítek druhů jihoamerických opic a stovek papoušků hledajících na stržených březích řek minerály, které potřebují k neutralizaci toxinů z plodů, jimiž se živí.

Photo

Klikněte na obrázek pro zvětšení.

Latexový ráj

Nedaleko místa, kde tlejí zbytky Darwinova rodného domu, končí jediná silnice spojující svět zeleného ticha kolem řeky Alto Madre de Dios s územím hřebene And. Tropický deštný les je od tohoto místa přístupný jen po řece, po níž se plaví lidé na jednoduchých vorech, kánoích vydlabaných z kmenů stromů catahua (Hura crepitans) nebo větších štíhlých lodicích, poháněných zavěšenými motory "peque-peque". Řeka zde má ještě spád a přes peřeje a slepá ramena se domorodci dostávají jen s obtížemi. A přesto tu početné rodiny plují po řece sem a tam a naloženy hrubým řezivem mahagonu netečně hledí na nadšené turisty. V lodi, jež je jediným jejich majetkem, spí, vaří i odpočívají. Vydány na pospas dotěrnému hmyzu směřují k osadě Atalaya, kde už čekají nákladní vozy na dřevo.

Manu bylo sice po několikaletém úsilí v roce 1973 vyhlášeno národním parkem a v roce 1977 dokonce biosférickou rezervací, jenže vyhlášení UNESCO k jeho ochraně nestačí. Deštný prales živí pokoutné dřevorubce mahagonů (Swietenia macrophylla) a španělských cedrů (Cedrela odorata) (opadavý strom tropů Jižní Ameriky nemá nic společného s cedry severu), jež mizejí z porostů deštného lesa jednou provždy. Překupníci platí vyčerpaným dřevařům pouhé stovky dolarů za řezivo namáhavě opracované v místě, kde padlo, aby je stonásobně dráž zpeněžili v Limě. Hladoví colonos, přistěhovalci z vnitrozemí, najímaní těžaři a zlatokopové kvůli výdělkům pro sebe a své děti narušují přírodu Manu podobně, jak to udělali už v jiných částech Peru, Bolívie a dalších jihoamerických zemí.

Ostatně rabování Manu ve jménu civilizace není nic nového, začalo již před více než sto lety. Za jediný rok (1900) odtud kaučukový baron Carlos Fermin Fitzcarrald odvezl 27 000 tun latexu kaučukovníků Hevea brasiliensis a Hevea guianensis. Indiány kmenů Machiguenga, Piro a Mashco donutil rozebrat svůj kolesový parník operující na řece Urubamba, přenést jej po částech na řeku Madre de Dios a opět složit. Oba toky se sice vlévají do Amazonky, ale cesta po Madre de Dios byla k Atlantiku kratší, takže spojení s odběrateli kaučukového latexu se tím urychlilo. V deštných lesích Manu pak pro Fitzcarralda těžili Indiáni kaučukový latex dvacet let. Kdo se vzepřel, byl zavražděn. Indiáni umírali na nemoci bělochů a zbylí byli prodáváni do Bolívie a Brazílie jako otroci, takže na konci kaučukové éry bylo povodí Madre de Dios a Manu téměř vylidněno. Poslední hrstku Indiánů kmenů Mashco a Piro, praktikujících ještě ojediněle kanibalské rituály, se snažili obrátit na křesťanskou víru františkáni, kteří tu na konci 50. let minulého století vybudovali misii. Až do misie u Alto Madre de Dios byla později z Cuzca přes hřebeny And vybudována sjízdná cesta pro nákladní auta a po ní přišli dřevorubci, zlatokopové a narkomafie. Po nesmyslném vypalování tropického deštného lesa kvůli pěstování koky (Erythroxylum coca) zůstala na horním toku Alto Madre de Dios spoušť. Jen erozí zničená půda bez živin, na níž se popásá podvyživený dobytek. Teď chtějí těžební společnosti dokonce vybudovat transoceánské dálnice spojující břehy Tichého a Atlantského oceánu. Ty by rozparcelovaly lesy povodí Amazonky, označované za plíce planety, na malé a bezcenné kousky.

Na sever od Boca Manu

Osadu Boca Manu na soutoku řeky Alto Madre de Dios a kalných hnědých vod Manu tvoří několik nuzných chatrčí, dva solidnější krámky a molo s nepochopitelným nápisem: "Vítáme vás v obci pamatující dobu velkého Fitzcarralda." Nebýt travnatého letiště níže po proudu řeky, nazývané od tohoto místa již jen Madre de Dios (bez přídomku Alto), a skutečnosti, že proti proudu řeky Manu začíná území biosférické rezervace, neznal by Boca Manu téměř nikdo. Plujeme s Darwinem meandry řeky Manu a nahlížíme do nitra nedotčeného pralesa.

Vysoké stromy fíkovníků na březích jsou tu porostlé liánami, jež táhnou kmeny k zemi. Hájky světlých a do dáli svítících balzových kmenů (Ochroma pyramidale) kontrastují v šikmém slunci se svými sytě zelenými listnatými korunami. Nad tím vším kralují obrovské kapoky (Ceiba pentandra). Jejich mohutné koruny jsou rozložitě pravidelné a šedavá kůra často hostí stavby včel nebo termitů, pokud není ověšena stovkami epifytů. V podrostu jsou občas vidět i palmy (Iriartea deltoidea) se zvláštní lahvovitou ztluštěninou na kmeni, v níž shromažďují vodu. Stromům hnědavé barvy s naprosto hladkou kůrou říkají nahé stromy (Callophyllum spruceanum). Nejsou však stejné čeledi jako druh Terminalia catappa, který také každoročně shazuje svoji kůru, aby se ubránil hmyzu, jenž se v jeho kmeni uhnízdí.

Nad porosty vystupují ojediněle koruny velikánů, gigantů mezi stromy s výškou až 40 metrů. "Indiáni nazývají k nebi čnící Dipteryx micrantha 'chihuahuaco' a znají především halucinogenní účinky jeho kůry," vysvětluje Darwin. Podobným velikánem je catahua (Hura crepitans), obr s rovným kmenem užívaný k výrobě lodí, jehož latex však i bezpečně a bezbolestně rozpouští zubovinu a zbavuje tak Indiány neodkladné návštěvy zubaře. Všechny stromy vytvářejí svými korunami neprostupnou clonu. Nad ní se odehrává kypící život. Dole je téměř temno a jen planý zázvor a listy divokého banánu společně s mnoha bylinami naznačují věčnou připravenost zeleně růst. U země se krčí i mladé stromky, často neduživé proutky, a čekají třeba i deset let na svoji šanci, která ovšem nemusí přijít.

Z porostu cítím zvláštní kořeněnou vůni, připomínající tříslovinu, ale do lesa nemohu. Proti našemu vstupu je od řeky chráněn ve vodě ležícími kmeny, z nichž trčí obrovské kořeny. Na povalených kmenech často odpočívají želvy, jakoby navlečené jedna za druhou na neviditelném provázku. Při vyrušení také pěkně po řadě skáčí do kalné vody. Jsou nesmírně plaché. Léta byly želvy i jejich vajíčka téměř hlavní potravou Indiánů a colonos. Jejich vejce se masově používala na výrobu oleje ke svícení, a tak zde některé druhy želv úplně vymizely.

Tišiny řeky jsou také místem odpočinku ptáků. Kromě skupin nesytů lesních (Mycteria americana) jsou tu hojně zobouni američtí (Rynchops niger), odpočívající na písečném břehu po lovu. Občas se dá zahlédnout nádherný rybařík obojkový (Megaceryle torquata), osaměle na svoji kořist číhající volavky bělostné (Egretta thula) nebo volavky bílé (Egretta alba), zatímco nad řekou krouží větší skupinka čimangů temných (Daptrius ater). V ospalé náladě dusivého vlhkého vedra slezli po liánách z korun stromů na strmý zastíněný břeh i vřešťani rezaví (Alouatta seniculus), aby se v hlíně nalízali minerálů. Jejich barevné kožíšky a černé tváře se s jinými druhy opic nedají téměř splést. Darwin tvrdil, že při březích řek se hojně potloukají i jaguáři a v Manu jich prý přibývá. "Budeme-li mít štěstí," říkal a my jsme to brali jen jako těšítko. Zcela nenadále je uprostřed horkého dne na povaleném kmeni ohlazeném vodou vidíme - dva jaguáry. Indiáni je označují jako "zvíře, které nejdříve skočí", a prý stejným způsobem překvapují kajmany a dokonce i ryby. Jinak kromě kajmanů vyhledávají i kapybary (Hydrechaeris hydrochaeris), obrovské hlodavce říčních břehů. Zbarvení jaguárů je dokonalé. I Indiáni je často přehlédnou, v rákosí nebo bambusovém porostu břehů jejich skvrnitý kožich splývá s vegetací naprosto dokonale. Zato velcí kamišové růžkatí (Anhima cornuta), černí ptáci velikosti krocanů, se procházejí po písku meandru okázale, vědomi si své možnosti zmizet v podrostu nebo prostě uletět. Nad nimi se prohánějí dva letečtí akrobati, luňákovci vlaštovčí (Elanoides forficatus), a na dohled je orlovec říční (Pandion haliaetus). V podvečer se objevují první páry letících papoušků rodu ara, hlavně arů zelenokřídlých. Vlhkou půdu se změtí dřeva oživují safírové záblesky motýlů Morpho, kteří sestoupili z vrcholu stromů, kde mezi květy žijí, k denním neméně krásným můrám a lišajům sovím, aby se pozemnímu světu připomněli svojí nádherou a dali nám zapomenout na miliardy komárů, které se na nás bez ustání vrhají.

Další část